V Praze vystoupí klavírista Gavrilov. V Sovětském svazu čelil pronásledování, pak se na roky odmlčel

Asi nikde a nikdy nebyly umění a politika tak provázány jako v Sovětském svazu 20. století. Osud Andreje Gavrilova, jenž v neděli 19. listopadu vystoupí v Dvořákově síni Rudolfina coby hvězda Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného, je toho důkazem.

Letos pětašedesátiletý umělec má za sebou kariéru plnou peripetií, jaká by vystačila na tři životy − však také svůj životopis rozvrhl do tří svazků. Ve dvaceti letech byl Gavrilov superstar a svět mu ležel u nohou.

Z dobře rozjetého vlaku hudebního byznysu se rozhodl vystoupit a zcela přehodnotil přístup k hudbě. Po osmi letech následoval triumfální návrat.

Gavrilov se narodil do uměleckého prostředí. O jeho směřování bylo rozhodnuto, když prý jako tříletý začal na klavír vyťukávat téma Confutatis z Mozartova Requiem, které ho den předtím uchvátilo v rozhlasu.

Matka, pianistka Assanetta Eguiserianová a sama žačka legendárního Heinricha Neuhause, syna dovedla do Centrální hudební školy − líhně velkých ruských talentů. Sám Gavrilov popisuje neuvěřitelný dril a obavy ze selhání, jemuž byli tehdy žáci vystaveni.

"Cvičili nás jako opice. Celé to bylo o technice. Půl roku se trénovalo postavení prstů, půl roku lokty, pak ramena," vzpomíná. "Pedagogika byla vystavěna na tom nejlepším z německé, francouzské a ruské tradice 19. století. Tlak byl obrovský a kdo obstál, mohl jako nejlepší atleti podávat výkony za všech podmínek a okolností," líčí.

Dvanáctiletý program Gavrilov absolvoval mezi nejlepšími a pokračoval na moskevské konzervatoři pod vedením Lva Neumova. Neobyčejný talent potvrdil roku 1974, kdy se v osmnácti stal nejmladším vítězem Čajkovského soutěže.

Záhy poté úspěšně absolvoval mezinárodní debut − na Salcburském festivalu zaskočil za svého patrona Svjatoslava Richtera.

Raketově rychlou kariéru zbrzdilo rozhodnutí politického vedení. Sovětští umělci byli pod neustálým dohledem KGB a Andrej Gavrilov vadil svou nezávislostí i tím, že "řídil lepší mercedes než Brežněv". V Berlíně na něj čekal dirigent Herbert von Karajan, aby s klavíristou nahrál Rachmaninovovy koncerty. Gavrilov však nepřijel. Ruská tajná služba mu sebrala pas a odstřihla telefon.

Následovalo pět let domácího vězení, sledování, vyhrožování. Žádné cesty do zahraničí. Až po nástupu Michaila Gorbačova si pianista vymohl povolení odjet na Západ. Usadil se v Londýně a později získal německé občanství.

V osmdesátých letech Gavrilov patřil k nejúspěšnějším umělcům. Koncertoval od londýnského Barbicanu po newyorskou Carnegie Hall, s nejlepšími orchestry a dirigenty. Kontrakt se společností EMI mu zajistil pravidelné vydávání nahrávek. V roce 1990 podepsal smlouvu s Deutsche Grammophon. Stal se součástí hudebního byznysu a toto vědomí jej nakonec přimělo k odchodu ze scény − nečekanému a nečekaně dlouhému.

Jednoho dne roku 1993 měl letět do Bruselu na recitál. "Najednou jsem si uvědomil, že ten koncert hrát nebudu. Přišlo to spontánně. Agent mě přemlouval − na vyprodaný koncert se měla dostavit i královna. Neuměl jsem vysvětlit, co se se mnou děje," líčí.

Prý přestal věřit sám sobě i tomu, co hraje. Místo cvičení u klavíru začal studovat − filozofii, náboženství, historii. Původně dvouletá přestávka se protáhla na osm let, část z nich strávil na Fidži.

Kompletně přepracoval svou klavírní techniku. Umělecká a osobnostní proměna šla ruku v ruce se změnami v osobním životě: od roku 2008 Gavrilov s druhou manželkou a synem žijí ve Švýcarsku.

Na scénu se vrátil zralejší a s přesvědčením, že konečně zná význam každé noty, kterou hraje, a je schopen předávat ho dál. V roce 2001 začal opět koncertovat: nejprve v Moskvě, kde za jeden večer provedl čtyři klavírní koncerty.

Poté si své nové pianistické já vyzkoušel na evropských festivalech a nakonec opět v USA. Dnes má v plánu mnoho nahrávek i turné, klade si vysoké cíle − je schopen za večer provést tři koncerty a sám je od klavíru dirigovat.

Stále se netají odporem k hudebnímu průmyslu, této "hloupé a nesmyslné kombinaci slov", jak říká. "V 21. století se potřebujeme zbavit propojení hudby a peněz. Začínající umělci by měli několik let vystupovat zadarmo," míní Gavrilov. Jde mu prý o to, aby si hudebníci uvědomili, co je skutečným posláním umělce, jak jej sám objevil.

"Pokud se publikum v sále skrze mou hru nepromění, pokud si lidé neodnesou celoživotní zážitek, byl to špatný koncert," dodává.