Kdy je ideální čas změnit zaměstnání? Klíčové rozhodnutí za vás nikdo neudělá

Celoživotní notářka Michaela se odhodlává poslední rok a půl, že opustí kancelář a změní práci. Odvahu sbírala tak dlouho, až ji nedávno předběhl kolega, který dal výpověď. Oslabil tím počet členů kanceláře a ona teď nechce nechat šéfa a kolegy ve štychu. Je jí pětačtyřicet a říká, že nutně potřebuje změnu. Pociťuje to primárně v kariéře, ale do jejího uvažování se promítá i soukromý život.

"U žen je to asi hodně dáno syndromem prázdného hnízda, že už člověk tolik nemusí spěchat domů a starat se o někoho," popisuje. Odchodu do důchodu je daleko a ráda by ještě něco dokázala. Ke změně se zatím nerozhoupala − kvůli strachu z neznáma, z nedostatku jiné kvalifikace i kvůli závazkům k okolí a finančnímu zázemí. A současný šéf ji sám k diskusi neoslovil.

"Ke změně je třeba předně najít odvahu v sobě a taky si vyjasnit argumenty pro vlastní oprávnění chtít žít a fungovat jinak," říká Naďa Grosamová, koučka a jednatelka společnosti Cooperation.

Změnu si musíte naordinovat sami

Právě ženy jsou jednou početnou skupinou, která v určité fázi života hledá novou cestu. Podle headhunterky poradenské kanceláře Anderson Willinger Lucie Teisler se volání po změně v "poločase" obecně ozývá mezi 35. a 45. rokem života. Většinou podle ní skutečně záleží na tom, zda a kdy má člověk děti.

Utečte, dokud to jde

Rychle se měnící ekonomika a nová odvětví ale obecně nutí k zamyšlení o změně mnohem více lidí ve středním věku než dříve. Dnes už neplatí to co za předchozích generací, které strávily většinu života v jedné práci. Na trhu je mnohem více příležitostí, uvažování o práci změnila také ekonomická krize. Od té už sice uplynulo téměř deset let, ale přinesla s sebou nejistotu v zaměstnání a větší rotaci lidí, včetně té dobrovolné. Řada lidí zároveň začala s krachem finančního sektoru a na něj nabalených povolání hledat smysluplnější práci.

Se změnou by se měl každý snažit začít aktivně u sebe a nečekat "přihrávku" od okolí, shodují se odborníci. Jaroslav Řasa, zakladatel a šéf české firmy Abra Software, říká, že dělat 20 let totéž je smrtelné. On sám se přesto ve své firmě "drží" už přes 25 let. Stále si tu hledá a vytváří něco nového.

"Jste-li v situaci zaměstnance, který funguje v prostředí, jež vás nikam neposouvá a práce vás nebaví, utečte, dokud to jde," radí ale. "Nikdy není pozdě, jinak lidsky zemřete. Zjistěte, co umíte nejlépe a co vás skutečně baví," dodává. Podle něj je dnes změnám navíc příznivě nakloněná doba: vzhledem k nedostatku pracovních sil na trhu se podle jeho názoru aktuálně v řadě odvětví vítá každá nová iniciativa.

Člověk může sám na sobě vyčíst signály, kdy začít o změně přemýšlet. Dobré je to ve chvíli, kdy se cítí unavený, ztrácí chuť do práce i do života, nesoustředí se, přestává se radovat a v práci je neefektivní. To je také okamžik, kdy mají lidé obecně tendenci svalovat vinu za svoji nespokojenost na nadřízené či způsob vedení jejich působiště.

"Velmi často jsme plní ega, a tudíž se zlobíme na prostředí, šéfa či špatnou firmu. Chybné rozhodování vidíme jen kolem, ale nikoliv jako problém našeho vnímání světa," upozorňuje Lucie Teisler.

Když máte v ruce kontakty

"V životě je touha po změně častá. Udělat opravdu radikální řez je vždycky risk. Ovšem udělat rozhodnutí o změně profese či zaměstnání, když se to současné nezdá už být to pravé, patří obvykle ke správným," povzbuzuje Naďa Grosamová.

Jak na to jít v praxi? Podle koučky je při takovém rozhodnutí nejprve dobré si udělat plán a říci si, co by změna měla přinést. Člověk by se měl například ptát, jakou novou kvalitu v životě čeká. Pokud je volbou hledat zcela novou práci, je vhodné začít popořadě. "Při hledání nového zaměstnání je dobré si udělat seznam vlastních očekávání a do druhého sloupce soupis toho, co nabízíme my," radí Grosamová.

Headhunteři a poradenské firmy ze Západu se dnes − i s přihlédnutím ke stárnutí populace − hodně věnují kariérním změnám v polovině života. Upozorňují, že lidé se samozřejmě musí připravit na to, že se budou muset snažit vyčnívat nad mladšími, "ohebnějšími" a energičtějšími mladšími kandidáty. Zároveň ale dodávají, že rozhodně mají trhu co nabídnout. Klíčové je podle nich opravdu vyšperkovat životopis. Stále platí, že je to vysvědčení pro budoucí zaměstnavatele. "Napsání profesního životopisu a jeho poslání do světa ukáže, jak moc atraktivní pro trh práce jsme a naopak jak je nabídka trhu atraktivní pro nás," říká k tomu Naďa Grosamová.

Jiný pohled na věc nabízí Michael Fabián, bývalý vysoký manažer společnosti American Express, který před dvěma lety odešel do menšího byznysu. "Mezi 40. a 50. rokem už nebudou vašimi nejsilnějšími stránkami rychlost a inovace. Bude to zkušenost a schopnost se na problémy a výzvy podívat z různých úhlů," soudí. Podle něj jsou ve druhém poločase kariéry důležitým kapitálem zejména kontakty. "Vaše kontakty se budou dostávat do seniorních pozic a vy budete mít důležitou roli zprostředkovatele nového obchodního případu nebo experta v oblasti," tvrdí.

Odborníci dál doporučují i při velké změně brát zřetel na své dosavadní znalosti a zkušenosti. Třeba vystudovaní právníci, kteří už nemají chuť dělat právnickou praxi, se prý mají zamyslet například nad psaním odborných věcí, nebo dokonce beletrie s legislativní tematikou. Nikdy podle nich není pozdě ani na další vzdělání a doplnění titulů. Stále ještě platí, že tituly jsou jakýmsi sítem při prvním výběru ze životopisů uchazečů.

Bývalý vrcholový manažer nadnárodní skupiny Compass Group Miroslav Šole, dnes jednatel německé firmy Dussmann v Česku, doporučuje si při jakémkoliv vzdělání rozšířit znalosti o matematiku a kombinatoriku. Obzvlášť pokud se poohlížíte výše manažerským směrem. "Upřímně, četbou románů a poslechem hudby svět dál neposuneme," říká s nadsázkou.

Pokud se člověk chce nechat znovu někde zaměstnat, je důležité se poohlédnout po vhodném zaměstnavateli. Česko zažívá v posledních letech odchody první generace manažerů a zaměstnanců odkojených velkými korporacemi, kteří se vrhají na podnikání nebo pomáhají menším českým firmám.

Podle personalistů je to logické − malé firmy, start-upy či investorské fondy ocení velké zkušenosti z nadnárodního byznysu. Čtyřicátníkům s takovým kapitálem proto radí se zaměřit právě tímto směrem. Mladší a menší subjekty si budou vážit jejich zkušeností. A člověk, který vstupuje do druhé etapy života a kariéry, získá na těchto místech více svobody.

Jděte si říct sami

Zajímavou změnu lze provést, aniž by člověk musel opouštět dosavadní (známé) působiště. Variantou je povýšení či záměna pracovní náplně. Ideální je si o změnu říkat jednou za dva až tři roky.

Pokud se člověk rozhodne udělat změnu ve stávajícím zaměstnání, neměl by ale čekat, že se mu bude sám někdo "vnucovat". Klíčovou radou v tomto případě je se sám zeptat. Dobré je také na úvod požádat o zpětnou vazbu na svou dosavadní činnost a konzultování kompetencí. Zaměstnavatelé to ocení.

Jaroslava Jindráková, bývalá manažerka pojišťovny ING nebo firmy IMG, která je dnes módní návrhářkou a má svůj ateliér JJ, tvrdí, že se vyplatí sledovat výběrová řízení a průběžně se do nich hlásit. Podle ní by si tak mohl někdo pověřený ve firmě všimnout, že člověk hledá změnu. Ozvat se ale dotyčný stejně musí sám. Ona tak například prý činila vždy, když se domnívala, že si zaslouží navýšit plat.

Miroslav Šole, který u britské cateringové firmy řídil střední a východní Evropu, vzpomíná, jak si o tuto regionální pozici šel říct. Z vlastní zkušenosti radí, že člověk by v takové chvíli měl akcentovat dosavadní přínos, který pro zaměstnavatele či firmu měl.

"Zmiňoval jsem tehdy růst a výsledky, kterých jsem dosáhl ve vedení České republiky," vzpomíná Šole. Současný jednatel německé firmy Dussmann, který uplynulý rok sám udělal velkou kariérní změnu, když velkou korporaci opustil a vrátil se do Čech, nekompromisně připomíná, že firmy i instituce fungují primárně pro své klienty, než aby bedlivě sledovaly každého zaměstnance.

Nikdy není pozdě se změnit. Američan Paul Tasner byl 40 let zaměstnancem. Když jednoho dne dostal výpověď, založil v 66 letech svoji vlastní firmu. Jeho přednáška na TED konferenci je ke zhlédnutí zde:

How I became an entrepreneur at 66 | Paul Tasner

I podle headhunterky Lucie Teisler je dobré si říkat o povýšení, když za sebou člověk má výsledky. "Ideálně se to dělá ne v prvním, ani ve druhém, ale tak ve třetím momentě slávy," říká. Zdůrazňuje, že důležité je vědět, u koho se prezentovat, v jaké podobě a o co si říct.

Miroslav Šole k tomu ještě doplňuje, že se nikdy nevyplácí v takové chvíli se s někým srovnávat nebo někoho či něco kritizovat. Spíš se vždy zaměřit na to pozitivní. Dává přitom za příklad britský model, který zažíval za svého působení v Compass Group v Londýně. V něm se akcentuje především to dobré, ne nedostatky.

Vyhoření je skvělá příležitost

Volání po změně je dobré nepodcenit. Jaroslava Jindráková přiznává, že ji odkládala tak dlouho, až nejprve musela z přepracování a nespokojenosti řešit zdravotní potíže. Koučka Naďa Grosamová pak varuje, že když už jsou symptomy patrné pro okolí, prožívá člověk skutečný syndrom vyhoření, k jehož překonání už bývá potřeba pomoc odborníka.

Takový "restart" bývá bolestivý, ale ve finále ho většina lidí vnímá pozitivně. "Bývá to okamžik, kdy si začínáme plnit svůj profesní sen a děláme to, co chceme, ne to, co musíme," říká Grosamová. Lucie Teisler optimisticky dodává, že ohlašující se syndrom vyhoření je skvělá zpráva, protože se prý konečně ozývá pravé já, že je potřeba něco změnit.

Jaroslava Jindráková to popisuje ze své zkušenosti o trochu realističtěji a radí se na restart v polovině produktivního věku připravit už dopředu, ačkoliv třeba ještě necítíme, že se něco děje. "Každý z nás je v určité době a v určitém věku na špičce své kariéry a měl by si to umět přiznat. Je to přesně to období, kdy je maximálně zodpovědný za svou budoucí životní úroveň. Má většinou mnoho sil a času dělat svou práci dobře a s maximálním nasazením. Je to většinou i období s maximálními možnými příjmy, které v životě bude mít," líčí. Právě tehdy bychom si podle ní měli i materiálně zajistit budoucnost a uvědomit si, že nám časem ubudou síly a ochota pracovat 14 hodin denně.

Koneckonců australští vědci ve spolupráci s japonskými kolegy z univerzity Keio nedávno zcela seriózně upozornili na to, že pokud mají dnešní čtyřicátníci pracovat do stáří a vlády budou zároveň odkládat odchody do důchodu, neměl by člověk po čtyřicítce strávit v práci více než 25 hodin týdně.