Češi by měli zdůrazňovat svou muzikálnost, říká zakladatelka orchestru Collegium Marianum

Dvacet let života se starou hudbou letos slaví orchestr Collegium Marianum. Přesné datum stanovit nelze − den prvního koncertu si vedoucí souboru, flétnistka Jana Semerádová, nepoznamenala.

Narozeninová oslava se uskuteční tuto sobotu v pražském Divadle ABC. Collegium Marianum zde provede operu Acis a Galatea barokního skladatele Georga Friedricha Händela. Inscenaci kombinující pěvce s loutkami vytvořilo divadlo Buchty a loutky s režisérem Vítem Bruknerem.

Jde o příběh převzatý z Ovidiových Proměn, do nichž barokní autoři rádi sahali pro náměty, obraz ideálního života v lásce a souladu s přírodou. A to přesto, že jeho protagonista, pastýř Acis, zemře.

Žárlivý kyklop Polyfémos nesnese jeho vztah s nymfou Galateou, svrhne na pastýře obří balvan a tím ho zabije. Galatea ale promění krev vytékající zpod kamene v řeku a Acis se stane jejím nesmrtelným bohem.

Händelova pastýřská hra se neztratila z divadel spolu s většinou barokních oper. Nemusela tak čekat na obnovenou vlnu zájmu o starou hudbu, která nabrala na síle ve druhé polovině dvacátého století. Součástí této vlny je svým způsobem i Collegium Marianum, byť roku 1997 vzniklo v situaci, kdy se ve světě již etablovali hudebníci věnující se interpretaci staré hudby poučeným způsobem na historické nástroje.

Nový soubor navázal na tradici Týnské školy − Collegium sanctissimae Mariae, podle níž si přizpůsobil i druhou část názvu.

"Tradice této školy sahá až do patnáctého století," vysvětluje vedoucí souboru Semerádová. "Tehdy bohatý měšťan Jan Reček z Ledče založil na Starém Městě kolej pro vybrané studenty."

Týnská škola zanikla při školské reformě v roce 1869. Pedagogickou činnost v její historické budově obnovil regenschori pražského Týnského chrámu Bohuslav Korejs v roce 1987 a tři roky nato Týnská škola opět zavedla řádnou výuku. V jejích prostorách také Collegium Marianum našlo první útočiště pro zkoušky i koncerty.

Scházeli se zde studenti i profesionálové: mezi nimi zakladatel souboru Musica Florea Marek Štryncl, dnešní koncertní mistryně Collegia Marianum Lenka Torgersenová či zakladatel Collegia 1704 Václav Luks.

"Na Týnské škole jsme pěstovali lásku k tradici i její obnovování," podotýká Jana Semerádová a dodává, že sice mluvíme o hudbě staré, avšak pořád živé. Navzdory vnímání dlouhých historických souvislostí se také Semerádová dívá dopředu a připomíná, že je potřeba i na starou hudbu a historické materiály hledět dnešníma očima.

Collegium Marianum je dnes jedním ze špičkových souborů, které se podílejí na rozvíjení české interpretační tradice. Ta má podle Semerádové svá specifika. "Musíme vnímat i to, z jakých kořenů vyrůstáme," dodává flétnistka a připomíná, že každý národ má něčím typický přístup k hudbě.

Češi by prý na prvním místě měli zdůrazňovat svou muzikálnost, protože je to jejich silná stránka, kterou obdivuje publikum i na zahraničních festivalech. Nadšení přitom nevzbuzují konkrétní osobnosti, nýbrž živelnost, která z jejich projevu čiší.

Jana Semerádová se s Collegiem Marianum také cítí být součástí této tradice. Soubor se od začátku zaměřuje především na české a středoevropské autory, jejichž hudbu uvádí na koncertech i nahrává. Zatím vydal třináct alb, mimo jiné s díly Jana Dismase Zelenky, Josefa Jiránka či hudbou staré Prahy. Podílel se na sólové desce Gloria sopranistky Simony Šaturové, album Sólo pro krále natočila samostatně i Jana Semerádová.

Domácí posluchači se s Collegiem Marianum pravidelně setkávají během koncertního cyklu Barokní podvečery a při pražském festivalu Letní slavnosti staré hudby.

Specialitou Collegia Marianum jsou scénické projekty. S loutkami si poprvé pohrálo v roce 2013 při provedení opery La Calisto benátského skladatele Franceska Cavalliho.

Proměnu neposlušné družky bohyně Diany v medvědici a poté v souhvězdí tehdy provázela rodinka plyšových medvídků. Inscenaci vytvořil Vít Brukner s divadlem Buchty a loutky − podobně jako v případě chystané opery Acis a Galatea, s níž Collegium Marianum v sobotu oslaví dvacátiny.

"Chci, abychom hráli přinejmenším dalších dvacet let," přeje si Jana Semerádová. "Hraní staré hudby a bádání v archivech možná působí jako útěk do idealizované minulosti. Ale je to krásný útěk," dodává.