Tenisová bitva Borg/McEnroe se natáčela v Praze. Film na kurtu obnažuje nitra sportovců

Dveře kavárny se otevřou a do prázdného podniku vstoupí severský tenisový bůh. Jenže slavný švédský hráč Björn Borg v této scéně sportovního dramatu zvaného Borg/McEnroe, které zítra začnou promítat kina, není ztělesněním dokonalosti. Místo "pana Dokonalého", jenž na kurtu vystupuje klidně a bez emocí, tu stojí jen smutný, ztracený člověk. Působí, jako by byl na světě úplně sám.

Na podobných, jen zdánlivě bezvýznamných scénách je postaven švédský koprodukční životopisný snímek, který byl natočen na pražské Štvanici a vypráví o jednom z nejslavnějších zápasů tenisové historie. Dramatický střet ve finále Wimbledonu roku 1980 mezi klidným Švédem Borgem, který vyhrál předchozí čtyři Wimbledony, a impulzivním dvacetiletým Američanem Johnem McEnroem, jenž mínil sesadit Borga z trůnu, měl dle mnohých pamětníků jasného favorita.

Dvacetiletý arogantní newyorský fracek McEnroe, bulvárem přezdívaný superspratek, to u fanoušků disciplinovaného, koncentrovaného Borga měl těžké. Ve finálovém zápasu se však objevil jiný člověk. Už tehdy to tenisoví diváci uznali. A ti filmoví mají nyní možnost odhalit "bitvu titánů" také z jiné než sportovní stránky.

Než se režisér Janus Metz dostane na kurt, soustředí se na poodkrytí povah obou soupeřů. A ty přinejmenším jeho optikou nejsou zdaleka tak protichůdné. I mladý Borg vztekle házel raketou, než ho trenér naučil disciplíně. Emoce tak zůstaly pod vyrovnanou obličejovou "maskou", ale v Borgovi vřely stejně jako v jeho horkokrevném vyzývateli.

Snímek Borg/McEnroe se nikdy nepustí do vyprávění velkého příběhu v hollywoodském stylu. Pozvolna si připravuje půdu, skládá střípky scén ze soukromí i tiskových konferencí či retrospektiv z mládí obou protivníků. Díky tomu v závěrečné strhující montáži finálového zápasu nepředvede jen napínavou tenisovou akci, ale především souboj emocí. Něco, co běžné kamery sportovních přenosů zachytit nemohou.

A nejde jen o to, že ty filmové kamery hledí na dvorec z úplně jiných úhlů či vzdáleností. Především hledí na muže, který prošel obrovským vnitřním přerodem. Americký herec Shia LaBeouf je sám podobně talentovaný i výbušný jako McEnroe, jehož znázorňuje. Film z tohoto souznění herce s postavou těží. A náhle jako by se před kamerami objevil někdo jiný. Hráč, který už se nehádá s rozhodčími, pouze je odhodlán hrát nejlepší tenis na světě.

Na plátně tak je hlavním hrdinou vzájemný respekt obou sportovců, kteří se po zápase stali přáteli. I tento dovětek je dořečen mezi řádky, bez patosu, jediným objetím a krátkou nezávaznou konverzací v letištní hale. Právě podobné drobnosti, odehrávající se jakoby v zákulisí dějin, ze snímku činí pozoruhodné dílo.

Hlavním lákadlem filmu je ale pochopitelně tenis. Oba herci − LaBeouf i jeho švédský protějšek Sverrir Gudnason − denně trénovali déle než půl roku, včetně přísných diet a dodržování spánkového režimu. A snímek zachycuje mnohé ikonické momenty legendárního zápasu − včetně nekonečného tie-breaku, který je ztělesněním obrovské vůle vyhrát.

Jde o zápas, v němž je těžké někomu stranit. Spiš divák cítí pochopení a uznání pro oba soupeře, kteří k sobě nakonec mají blíže, než si tehdy celý nejen sportovní svět myslel.

Sledování poslední půlhodiny snímku z extrémně deštivého turnaje ve Wimbledonu tím není o nic méně napínavé. Naopak. Spojením skvěle sestříhané a natočené sportovní akce s "obnažením" myslí obou soupeřů vznikl takřka tenisový thriller. Napínavý bez ohledu na to, zda divák ví, jak to tehdy dopadlo. Napětí tu nepramení z toho, kdo vyhraje, ale z povahy hráčů a krásy sportu.

Pokud divák očekává bouřlivé sportovní drama ve stylu nedávného hollywoodského závodnického snímku Rivalové, možná bude zklamán. Film Borg/McEnroe je v lecčem nenápadný, vyprávěný spíše s evropskou uměřeností. Emoce jsou jeho hlavním tématem, ale sentimentem šetří. V pravou chvíli vytáhne elegantní eso či oslnivý return. Podlehnout mu lze snadno a není k tomu nutné být obdivovatelem tenisu.