Z pohledu teorie her má volič v libovolných volbách v zásadě dvě možnosti: 1. volbu svého nejoblíbenějšího kandidáta (té budeme poněkud poeticky říkat volba srdíčkem) a 2. volbu strategickou − tedy takovou, v níž volí tak, aby byl zvolen pro něj nejlepší možný kandidát, přičemž ovšem nutně nemusí dát hlas svému nejoblíbenějšímu kandidátovi.

Jsou jen dva volební systémy, v nichž je optimální volit "srdíčkem". Prvním je tzv. náhodný diktátor (je vylosován hlas jednoho voliče, který určí pořadí kandidátů), druhým je ten, v němž se utkají jen dva kandidáti. Tato situace nastává typicky v druhém kole prezidentské volby. Celé strategické rozhodnutí se tak přesouvá do prvního kola, které o výsledku rozhoduje. V něm je totiž zcela zásadní, kdo do druhého kola postoupí. Ostře vyhraněný kandidát (typickým příkladem je Jean-Marie Le Pen v roce 2002) nemá v druhém kole žádnou šanci (Le Pen prohrál s Chirakem v poměru 82 procent ku 18).

Otázkou tedy je, koho by měl volič s jistými politickými preferencemi volit v prvním kole českých prezidentských voleb, chce-li dosáhnout nejlepšího možného výsledku.

Zbývá vám ještě 80 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se