Studená válka v pohodové zemi

Zdá se, že se studená válka přesunula z mezistátní dimenze do vnitrostátní. Počet ozbrojených konfliktů (který celosvětově kulminoval rozpadem sovětského bloku) klesá a napětí na hranicích se mění v napětí uvnitř společnosti. Dnes bude Američan (demokrat) spíš nadávat na Američana (republikána) než na Mexičana a podobně u nás jedna část společnosti (Zeman−Antizeman, Babiš−Antibabiš) bude spíš štěkat po té druhé než na Němce či Francouze. Válka je to naštěstí studená (nestřílí se), zákopy bychom tu nicméně měli.

Přitom zrovna naše společnost má k napětí důvodů nejméně. Nejenže jsme konzistentně na špici světa, co se týče příjmové rovnosti, ale máme i rekordně nízkou nezaměstnanost, do určité míry společně sdílený rekordní ekonomický růst, špičkové a obecně dostupné zdravotnictví a lidé tu žijí jaksi pospolitě, jako sousedé. Možná za to může naše milované pivo a fenomén společných hospod, které nás pojí více než kostely, možná válečné a poválečné vystěhování, které nechalo plno domů neobsazených. Zkrátka u nás je naprosto běžné, že lidé z měst mají své víkendové rezidence porozházené po venkově. Měšťáci tak přicházejí do kontaktu s vesničany a ti zase se svými lufťáky. A byť si ze sebe možná občas navzájem děláme trochu legraci (to je ale běžné všude), žádné výrazné napětí zde nikdy cítit nebylo. Ve Finsku, kde jsem pár let žil, mělo také plno rodin (12 %) chalupu, ale zaprvé výrazně méně než u nás (19 %) a zadruhé jejich chalupy byly v lesích u jezer na samotách, nikoli ve vesnicích, jak je to běžné tady. O nějakém míchání finského venkova a města tedy (ve srovnání s námi) nemůže být řeč. Zato my, my jsme společnost vzájemně prorostlá − jako krkovička.