Na Berlinale život válcuje politiku. U filmu o Breivikově masakru se bučelo, snímek o Schneiderové je důvod, proč jezdit na přehlídky

Od našeho zpravodaje z Berlína - Norský režisér Eric Poppe zbystří. "Vy jste z Prahy? Tam jezdím často," poznamenává autor nejočekávanějšího snímku hlavní soutěže festivalu Berlinale, jemuž se v tu chvíli u kulatého stolu představuje deset dalších novinářů.

Poppeho film byl ohlášen jako poslední, přesto se o něm dopředu mluvilo nejvíc. A bučení na konci projekce se dalo čekat. Snímek nazvaný Utøya 22. července v jediném záběru rekonstruuje šest let starý masakr na norském ostrově Utøya, kde pravicový extremista Anders Breivik zavraždil 69 mladých lidí.

Obecenstvo Berlinale film rozdělil na dvě poloviny, přestože zapadá do politického profilu akce. Sliboval propojení společenského tématu s působivou a vyhraněnou estetikou, podobně jako předloňský vítěz, stylizovaný dokument Fuocoammare o ostrově ve Středozemním moři, kam přijíždějí uprchlíci.

Také u Fuocoammare se tehdy bučelo a kdosi v sále hlavního kina dokonce během závěrečných titulků vykřikl: "Pornografie!" Některým divákům zkrátka přišlo za hranou ukazovat těla migrantů na pokraji smrti i ta, která už jsou bez života.

V případě Breivika nyní publikum nejspíš pohoršila úvaha, zda se režisér Eric Poppe na tragédii nepřiživuje. Byl by to přísný odsudek.

Ale je pravda, že snímek Utøya 22. července vyhraněný koncept neustál. Nezařadil se po bok vrcholných děl festivalu s podobným tématem i poetikou, jako je Slon amerického režiséra Guse van Santa či Polytechnika Kanaďana Denise Villeneuva.

Režisér Poppe sleduje tragédii v reálném čase, během jediného dvaasedmdesátiminutového záběru, očima šestnáctileté účastnice letního tábora, kde k masakru došlo. A zdůrazňuje především děs ve tvářích náctiletých, kteří prchají před výstřely. Vystačí s duněním střelby a reakcemi dětí. Neukazuje oběti padající pod kulkami útočníka, také jeho ostatně vyobrazí jedinkrát. Přízračná postava v uniformě v povzdálí mezi stromy vypadá skoro jako monstrum z hororu, jen podivně klidné.

Přesto vyvstává otázka, zda film nabízí víc než intenzivní emoce. U takto obtížného tématu asi nemůže být silnější známka tvůrčí prohry, než když se divák při ztišené konverzační scéně přistihne při myšlence, kdy už se zase začne střílet.

Není to zvrhlost či cynismus. Spíš důsledek faktu, že Poppemu se navzdory autentické, nervně těkající kameře a silnému námětu nepovedlo udržet po celou dobu filmu napětí. A především režisér nenabízí víc než záznam děsivé tragédie. Navíc si vypomáhá dějovými prvky, jež snímek posouvají blíže k tradičnímu dramatu než k originálnímu tvaru nabízejícímu komentář či nový pohled na podobné skutky.

Zatím to vypadá, že na letošním Berlinale politiku převálcuje obyčejný život. Předevčírem se v hlavním programu příznačně sešly snímky s podobnými názvy Tři dny v Quiberonu a Sedm dní v Entebbe. Ten druhý politický a zcela zbytečný, ten první všednodenní, poetický a skvělý.

Režisér José Padilha, který v Berlíně před jedenácti lety zvítězil se sociálním dramatem z drsného světa brazilských favel Elitní jednotka, ve snímku Sedm dní v Entebbe vytvořil jen šablonovitou rekonstrukci známého únosu letadla Air France z roku 1976. A zatloukl tak další letošní hřebík do rakve politického dramatu.

Jediná napínavá otázka odtažitého filmu zní, zda větší klišé pronášejí propalestinští únosci letadla, nebo vrcholoví izraelští politici, kteří se chystají osvobodit rukojmí.

Naopak nenápadný německý snímek Tři dny v Quiberonu se dle anotace tvářil jako pocta herečce Romy Schneiderové.

A přitom tento černobílý ponor do okolností nejslavnějšího interview problematické německé hvězdy s neodbytným novinářem a fotografem z roku 1981 přetváří francouzský lázeňský hotel v místo, kde se trpkost života potkává s krásou. Kde se ty nejvšednější věci vyjevují v nečekaném světle.

Francouzsko-íránsko-americká režisérka Emily Atefová svůj černobílý film skládá z nádherných klidných záběrů hotelu a jeho blízkého prostředí. Mísí je s kontaktními pasážemi, v nichž zblízka hledí, jak se Schneiderová potýká s novinářem i vlastními slabostmi.

Divák nemusí vědět, že o rok později herečka podlehne infarktu. I tak se snadno nechá pohltit spontánní, fotogenickou, dramatickou i vtipnou studií lidského chování, přátelství, ale také závislostí a dalších věcí, které život přináší − ať jste hvězda, nebo ne.

Je to film plný lásky ke kinematografii jako z dob francouzské nové vlny, ale zároveň v lecčem moderní. Meditace o pomíjivých věcech. Přesně ten důvod, proč se vyplatí jezdit na filmové festivaly a nechat se lapit mocí velkého plátna.