Havel byl jediný politik, který se mi líbil, říká bubeník Rolling Stones Charlie Watts

Britská kapela Rolling Stones hraje už šestapadesát let a skoro stejně dlouho se její bubeník Charlie Watts vyhýbá rozhovorům. Nejen s novináři, skoupý je také vůči fanouškům. Když jim před třemi lety odpovídal na Twitteru, dělal dojem, že snad prohrál sázku. "Charlie, založíš si někdy účet na Twitteru?" − "Ne." − "Připravuješ se nějak na koncerty?" − "Jo." − "Máš oblíbené živé album Stones?" − "Spíš ne."

Letos se ale nejslavnější rocková kapela světa po patnácti letech vrátí do Prahy a pořadatel koncertu Serge Grimaux ji přesvědčil k rozhovoru. Chtě nechtě tedy Charlie Watts přichází do londýnských kanceláří kapely a jeho asistentka vytáčí číslo do Prahy. Watts je zřejmě v dobrém rozpoložení, dostat z něj alespoň souvětí přesto není snadné.

"Ano," pořád žije střídavě v Londýně a hrabství Devon. "Ne," na koncerty jiných kapel moc nechodí. "Kdepak," mobilní telefon si stále nepořídil. A zpěváka Micka Jaggera prý štve, jak je s bubeníkem těžká domluva.

Nehledě na to má šestasedmdesátiletý Watts stále dost energie odehrát dvouhodinový koncert. "Máme maséra, tedy přesněji vzato Mick má svého osobního maséra. Když může, stará se o nás všechny," líčí, avšak hned dodá, že "masáže jsou povrchní". Před koncertem dělá dřepy a sklapovačky, to prý stačí.

Do politiky je těžké se plést

Poprvé Charlie Watts výrazněji ožije při dotazu, zda si pamatuje koncert Rolling Stones v Praze roku 1990, krátce po sametové revoluci. "To bylo skvělé, hráli jsme na takovém divném sportovišti," říká o Strahovu, někdejším dějišti spartakiád.

"A pak jsme se šli pozdravit s Václavem Havlem, což bylo fantastické. Havel byl jediný politik, který se mi kdy líbil. To asi proto, že on tak docela politik nebyl, že?" nadhodí Watts.

Na otázku, jestli s kapelou Havla letos v Praze připomenou, se jen zasměje. "Moc se nám v Praze líbilo," a už se odmlčí.

Možná si bude lépe pamatovat předloňské vystoupení v Havaně. Tam Rolling Stones hráli zhruba pro půl milionu lidí krátce poté, co tehdejší americký prezident Barack Obama obnovil diplomatické vztahy s Kubou a částečně zmírnil hospodářské embargo.

"Havana je krásná. Nerozumím, proč na Kubu uvalovat sankce, žijí tam tak bezvadní lidé," říká Charlie Watts, podle nějž měl koncert na Kubě "trochu podobné" konotace, jako když Rolling Stones prvně vystoupili v Praze po pádu komunismu.

Ale sedí ten příměr? Na Strahov už tehdy přece šli svobodní Čechoslováci včetně někdejších disidentů. Naopak Kuba k demokracii dosud nenakročila. Když na ostrov přijeli Rolling Stones, tamní političtí vězni byli stále za mřížemi a jsou tam dodnes. Neuvažovali Rolling Stones, že by je alespoň slovně podpořili? "Kdybyste nad tím přemýšleli takhle, budete moct hrát jen doma na zahradě. Do místní politiky se těžko plést, snadno se v tom ztratíte," odpovídá Watts diplomaticky.

Připomíná však, že Rolling Stones v komunistických zemích hráli i dřív. Nejslavněji roku 1967 ve varšavském Paláci kultury a vědy, vybudovaném − stejně jako třeba pražský hotel International − dle stalinských výškových budov v Moskvě.

Charlie Watts se směje, jaký musel být pro Poláky šok, když britské rockery slyšeli v dějišti sjezdů tamní komunistické strany. "A do Polska jsme taky jeli jen proto, že o nás projevili zájem promotéři. Tak to chodí, když vás chtějí, jedete. Elton John kdysi též hrál za železnou oponou, v Moskvě," připomíná první vystoupení západní rockové hvězdy v Sovětském svazu roku 1979.

Dům plný starožitností

Charlie Watts nikdy tak docela nežil "sex, drogy a rokenrol". Přes půlstoletí je šťastně ženatý, skandálům se vyhýbá. Kouřit a brát drogy přestal dávno. Místo rokenrolu raději mluví o starém jazzu. Nevyhledává výstřední oblečení, nejčastěji nosí oblek.

"Nikdy jsem se při focení se Stouny necítil pohodlně. Všichni mají kecky, já přijdu v botách. Mně se tenisky nelíbí, ani ty módní," poznamenává majitel zhruba dvou set velmi formálních obleků.

Byl takový vždy? Jedno vůbec z prvních interview Watts poskytl roku 1968 reportérovi britského New Musical Expressu − hudebního časopisu, který mimochodem tento týden oznámil, že ukončí papírové vydání.

Rockový žurnalista tehdy přišel k bubeníkovi domů a soudě dle výsledného článku nejčastěji slyšel "tohle netiskněte", případně "na to se ptát nemůžete". Ze zoufalství nakonec většinu textu věnoval popisu starožitností, které má Charlie Watts doma. Tu je busta řeckého boha, támhle viktoriánské panenky, opodál revolvery z americké občanské války. A v knihovně díla Dylana Thomase, Agathy Christie či Oscara Wildea.

Stejně jako Charlie Watts nenaplňuje představy o typickém rockerovi, také po každém turné Rolling Stones oznamuje, že má dost a končí. "Jenže pak člověk přijede domů a říká si: Sakra, to už jako do smrti budu sekat trávník? Uplyne pár týdnů a manželka se začne ptát, kdy zase pojedu pracovat," směje se.

Jestli bude také letošní turné jeho "poslední", zatím Watts říct nechce. Konstatuje, že Rolling Stones neskončí, dokud budou mít chuť koncertovat zpěvák Mick Jagger s kytaristou Keithem Richardsem. Kohokoliv dalšího by prý mohli nahradit, včetně bubeníka, přiznává Watts otevřeně po více než půlstoletí spolupráce.

Změny v kapele příliš komentovat nechce, přestože to byl on, kdo po odchodu baskytaristy Billa Wymana v 90. letech našel náhradu v podobě Darryla Jonese.

"Muzikanty většinou hledá Keith Richards," poznamenává bubeník. Nijak ho nevzruší ani dotaz, proč se do sestavy před pár lety vrátil kytarista Mick Taylor a po několika měsících zase odešel. "To nikdy nemělo být nastálo, ale Mick Taylor pořád hraje skvěle."

Podle Wattse se Rolling Stones už několik let vrací do nahrávacího studia, ostatně od jejich posledního alba s původním materiálem A Bigger Bang uplynulo třináct let. Předloni kapela vydala desku coververzí starého blues Blue & Lonesome, kromě toho ale zjevně natočila nové skladby. "Ale já neovlivním, jestli někdy vyjdou. Mick se s nimi musí sžít, Keith je celé hodiny poslouchá. Oni si je napsali, oni rozhodnou, co s nimi bude dál," říká Watts.

Slyším to z obou stran

Jestli se mu o něčem opravdu nechce mluvit, pak o vztahu mezi zpěvákem Jaggerem a kytaristou Richardsem. Přestože přes muziku nerozluční kamarádi, například v 80. letech spolu takřka nekomunikovali.

Minulý týden světové agentury citovaly čtyřiasedmdesátiletého Richardse, jenž stejně starému otci osmi dětí Jaggerovi doporučil, aby se dal sterilizovat. Pár dnů nato se omluvil.

Richards je stejně prostořeký jako mediálně protřelý, dost možná šlo o předem domluvený fór, jak upoutat pozornost předtím, než se začnou prodávat vstupenky na letošní koncerty Rolling Stones. "Mezi Keithem a Mickem to občas vře a já to pak poslouchám z obou stran," říká k tomu Charlie Watts.

Kdo z něj chce vypáčit víc než pár slov, musí se ptát na jazz. Stačí nadhodit jméno dosud žijícího bubeníka Roye Haynese nebo již zesnulého Chica Hamiltona a respondent v telefonním sluchátku ožije. Vzpomíná na pasáž, kterou hraje dechová sekce orchestru Charlieho Parkera na začátku skladby Night and Day, nebo na píseň Walking Shoes v podání kvarteta saxofonisty Gerryho Mulligana − prý jednu z prvních, které jako kluk slyšel. "To je muzika, kterou miluji a poslouchám dodnes," říká.

Jazz ostatně ovlivnil i Wattsův způsob hry. Na rockového muzikanta používá nebývale skromnou bicí soupravu. Hraje zdánlivě jednoduše, avšak s osobitým feelingem. Skoro nepozorovatelně swinguje, také ve skladbách jako Start Me Up nebo Brown Sugar udržuje nepatrně houpavý rytmus. "Já byl vždy přesvědčený, že bubeník má doprovázet, exhibice mi nejsou po chuti," vysvětluje, proč se mu protiví bubenická sóla.

V encyklopediích bývá Watts uváděn jako příslušník generace britských bubeníků, kam dále patřili Ringo Starr z Beatles, Ginger Baker známý z kapely Cream nebo Mitch Mitchell, spoluhráč kytaristy Jimiho Hendrixe. Větší spřízněnost s nimi ale Watts necítí. "Ringa jsem viděl hrát až s Beatles, Gingera jsem taky nechodil poslouchat. Já do té rockové party nikdy úplně nepatřil."

Sám by prý byl nejraději, kdyby se o něm hovořilo jako o jazzovém muzikantovi. Na to se ale Charlie Watts tomuto žánru věnuje příliš sporadicky. V 80. letech sestavil dvaatřicetičlenný orchestr, s nímž koncertoval třeba v losangeleském amfiteátru Hollywood Bowl, avšak zůstala po nich jediná nahrávka.

V 90. letech vyšla tři alba Charlie Watts Quintetu, jenž se v novém tisíciletí rozšířil na desatero muzikantů. Ale ani tato sestava nevystupovala pravidelně.

Zatím naposledy bubeník účinkuje na loňské nahrávce Danish Radio Big Bandu, s nímž natočil mimo jiné tři písně Rolling Stones v jazzovém aranžmá. Dnes to považuje za uzavřenou věc. "Pravidelně nehrajeme, ten big band žije z dánských státních peněz a já byl na pár dnů jejich hostem," říká. "Jinou kapelu nemám, ani nic nechystám."

Charlie Watts je někdejším absolventem umělecké školy. Než začal bubnovat v Rolling Stones, krátce pracoval jako grafik u reklamní agentury. Dnes už prý nemaluje, jen kdykoliv je na turné, kreslí si do notýsku hotelové postele, v nichž spal. "Dělám to pořád," říká a stejně zodpoví dotaz, zda s manželkou ještě chovají vzácné arabské koně. "Ale ty koně jsou hlavně její, moc o nich nevím."

Než se rozloučí, stihne už jen poznamenat, že je s manželkou Shirley šťastně ženatý čtyřiapadesát let. "To bude tím, že já fakt nejsem rocková hvězda," odvětí Charlie Watts. Nic výstižnějšího o sobě říct nemohl.