Má se umělec vyjadřovat k politice? Jistě, je to jeho práce

Absurdní a poblázněná doba přináší absurdní a bláznivé situace. Politické napětí, které vládne ve společnosti, jako by zatemňovalo mysli a zabraňovalo vidět realisticky. A tak se i z občanského vystoupení některých herců a režisérů při vyhlašování Českých lvů stala v následných debatách přehlídka marnosti, přetvářky, elitářství, vlastní nafouklé výjimečnosti, sebestřednosti, odtržení od reality a kdoví čeho ještě.

I kdysi milovaným hercům, jako je Zdeněk Svěrák, se na sociálních sítích spílalo do starých komunistů, antichartistů, přisluhovačů, a to jenom proto, že se odvážili postavit za svobodné prostředí v České televizi.

Co se stalo, že už ani "národní herci" nejsou ochráněni před všudypřítomnou destruktivní nenávistí a že jim je i jindy kritickými veřejnými intelektuály upírána možnost vyjádřit svůj názor?

Když se v listopadu 1989 herci a režiséři přidali na stranu stávkujících studentů, byli adorováni davem. Řada umělců později volně vplynula do politiky, protože to v dané chvíli bylo lepší řešení, než kdyby v parlamentu zůstávali sedět letargičtí komunisté. Umělci byli v té době něco jako "svědomí národa", přinejmenším pak ti, kdo křičí nahlas ve chvílích, kdy se ve společnosti dějí podivné věci a hrozí katastrofa. A protože jsou na jevišti světa lépe vidět než mlčící většina, spokojila se tato s jejich veřejnou rolí snadno a rychle.