Prezidentův svatý Tomáš Becket

Když Vojtěch Šimíček odmítl v roce 2011 převzít cenu Právník roku, nad níž měl záštitu tehdejší ministr spravedlnosti, vysvětlil to stručně: "Soudci by nikdy neměli mít dojem, že jsou někomu za cokoliv vděčni. Tento dojem nutně vyvolává pocit závislosti." Pokud by se potvrdila informace, že novým předsedou Nejvyššího správního soudu by se mohl stát právě tento osmačtyřicetiletý docent ústavního práva, byla by to skvělá zpráva. Tak skvělá, že už bychom k letošním Vánocům žádný další dárek od prezidenta Miloše Zemana ani nežádali.

Šimíček stál u vzniku Nejvyššího správního soudu a u jeho velkých rozhodnutí. Předsedal senátu, který rozpustil neonacistickou Dělnickou stranu. Zastal se firmy, která si sezonně najímala zedníky (a úřady ji trestaly za tzv. švarcsystém). "Stát nemá vynucovat uzavírání pracovního poměru tam, kde to není v zájmu zaměstnavatele ani zaměstnance," zněl klíčový argument. Jako liberální konzervativec rozhodl Šimíček zdánlivě banální spor, v němž učitelka čelila přestupkovému řízení za to, že jednomu z žáků vytkla kamarádění "s takovými primitivy" (uražení rodiče jednoho z nich ji pohnali před úřad). Soudce se učitelky zastal a rodiče vyzval k rozumu: "Učitel se nesmí bát říkat žákům svůj názor, protože jeho úkolem není jen vzdělávat, ale i vychovávat. Může je i kritizovat, pokud se pohybuje v mezích slušnosti. A to splněno bylo."