Prenatální krize Babišovy vlády

Co je tvoje, to je moje, co je moje, do toho ti nic není. Tahle průpovídka, která se kdysi vysmívala absurdní podstatě komunistického režimu, je i čím dál zřetelnějším mottem rodící se druhé vlády Andreje Babiše.

Premiér striktně odmítá ministerského adepta partnerské ČSSD, ale přitom nikomu kromě Miloše Zemana ještě ani neprozradil, koho jmenovitě si sám přivede do kabinetu za své hnutí ANO. Do Babišova hájemství prostě nikdo kromě prezidenta strkat nos nebude. Snad jen aby asymetrická válka o Miroslava Pocheho nebila do očí tolik, hodil premiér plebsu drobek útěchy. František Koníček, zemanovec a podnikatel spojovaný s ČEZ a ruským Rosatomem, prý ministrem nebude. Raz, dva, tři, potlesk.

Argumenty proti Pochemu jsou v porovnání s tím, o co jde při personálním obsazení dalších ministerstev, samo sebou směšné. Jestli se kandidát sociální demokracie na šéfa diplomacie před několika lety jednou vyjádřil ve prospěch marginálního přerozdělování uprchlíků, nehraje dnes žádnou roli. Zvlášť pokud v zahraniční politice státu chce mít hlavní slovo premiér, jak to Babiš sliboval před volbami.

Zato je klíčové, kdo usedne například do křesla ministra průmyslu, obrany nebo spravedlnosti. Tedy do čela resortů, které mají zůstat v gesci ANO. V prvním případě je ve hře stamiliardová dostavba nových jaderných bloků a budoucnost polostátního energetického gigantu ČEZ. Na obraně si Hradu blízký zbrojař Jaroslav Strnad hlídá třímiliardový tendr na dodávku izraelských radarů. A nad justicí bdí samotný Babiš, který čelí trestnímu stíhání v dotační kauze Čapí hnízdo.