Komentář Julie Hrstkové: Příběh o tom, jak se z Čechů stali landlordi

Prudké zdražování bytů, postupné omezení dostupnosti hypoték centrální bankou, extrémní byrokracie při povolování nových staveb a z toho plynoucí nedostatek nové nabídky donutily komunální i státní politiky popřemýšlet o výhodách nájemného bydlení. Ministerstvo pro místní rozvoj chce kampaní přesvědčit Čechy, že bydlet v pronájmu není nic špatného, a chystá rozšíření podpor pro výstavbu nájemných bytů. Velká města hodlají investovat do výstavby nájemného bydlení miliardy. Dostupné bydlení pro střední třídu se stává novým hitem i v nadcházejících komunálních volbách. Záměry jsou skvělé. Bohužel státní i komunální politika posledních třicet let dělala vše pro to, aby se z Čechů, kteří do roku 1989 neměli ve městech skoro žádnou šanci bydlet ve vlastním, stali majitelé bytů. V některých případech i několika. Anglicky by se řeklo "landlordi".

Nejde jen o privatizaci nájemného obecního fondu, kdy se do roku 2011 ocitlo na 80 procent bytů v soukromých rukou. Nejvíc a nejrychleji se privatizovalo v Praze, nejméně a nejpomaleji v Brně, kde se nájemnému bydlení věnují dlouhodobě a kde nyní vznikla koncepce s výhledem na několik desítek let dopředu. Na rozdíl od Prahy, kde politiky bydlení naopak zajímá chvíli před komunálními volbami. Každopádně privatizace udělala ze statisíců lidí nové vlastníky nemovitostí − pouhým rozhodnutím magistrátu.

Podíl na touze po vlastnictví mají i restituce z počátku 90. let minulého století. I když v poměru k celkovému objemu vrácených nemovitostí potomkům původních vlastníků byly excesy (nucené vystěhování "pomocí" uzavření přívodu vody, elektřiny, plynu, případně rekonstrukce) v menšině, dostalo se jim široké publicity. Oprávněný dlouhodobý tlak majitelů domů na deregulaci nájemného v lidech, kteří byli zvyklí díky státní regulaci platit za bydlení řádově jednotky stokorun, touhu zůstat doživotními nájemníky také nevyvolal.

Postupně se měnil vztah politiků k deregulaci nájemného. Pokud v 90. letech bylo regulované nájemné součástí sociální politiky státu, k jejich konci už převážil názor, že kvůli pokračující cenové regulaci trh s nájemnými byty nefunguje a lidé platí za tržní nájmy mnohem více než jejich "vyvolení" sousedé v jiných nájemných bytech. Podle vyjádření politiků šlo o nespravedlivé zvýhodnění jedné skupiny nájemníků proti ostatním.