Když v roce 2002 vyhrála turecká Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) poprvé volby a její šéf Recep Tayyip Erdogan sestavoval svoji první vládu, psalo se a hovořilo o tom, že je konečně možné vytvořit muslimskou obdobu západní křesťanské demokracie. O šestnáct let, patery volby a jeden pokus o puč později se v Turecku vyvinul staronový osvědčený model vlády pevné ruky.
Po víkendových parlamentních i prezidentských volbách má Erdogan s novou ústavou v rukou moc srovnatelnou s Vladimirem Putinem nebo Si Ťin-pchingem. Může vládnout pomocí dekretů, z vlády odpovědné parlamentu se stal i na papíře sbor přikyvovačů. A v parlamentu se původně konzervativně islámská AKP musí opírat o spolupráci s ultranacionalistickou stranou MHP, která překvapivě získala jedenáct procent hlasů. Snad jedinou dobrou zprávou je, že krom opoziční sekularistické Lidové republikánské strany se do parlamentu dostala i kurdská Lidová demokratická strana (HDP).
Sám Erdogan zvítězil v souběžně konaných prezidentských volbách už v prvním kole, což je vzhledem ke špatné ekonomické situaci překvapení. O tom, že si nebyl jist podporou, svědčí fakt, že volby o osmnáct měsíců uspíšil. I tak ale mnozí jeho kritici o férovosti průběhu a pravdivosti výsledků pochybují.
Co se dočtete dál
- Turecký příklad ukazuje, že demokracie nejsou jen volby, ale i další instituce včetně svobodných médií.
- První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Všechny články v audioverzi + playlist
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
