Dokud nás smrt nerozdělí. Manželství už není, co bývalo. Polovina dětí se loni narodila nesezdaným párům

Svatba bývala považována za výchozí bod společného života dvou čerstvě dospělých lidí. Dnes už to neplatí. Pro sňatek se partneři často rozhodnou až po letech soužití v jedné domácnosti. Či až po narození dítěte. Anebo taky nikdy. Téměř polovina párů, které svatbu přece jen vystrojí, se rozvede. Definice sňatku se liší člověk od člověka. Mozaika různých typů soužití by se teď navíc mohla rozšířit o manželství dvou lidí stejného pohlaví.

Nevěstu Pavlu Hrdličkovou letos v červnu vedl k oltáři tatínek. Před zraky faráře a desítek hostů si s ženichem Janem Piňosem slíbili lásku, úctu a věrnost. Pak se všichni společně vydali na třídenní pochod do hor. Romantika jako z filmu, přesto dvojice asi nezapadá do představ o typických novomanželích. Oba partneři už mají dvě dospělé děti z předchozích manželství, společnou rodinu zakládat neplánují. Nenapadají je ani žádné praktické výhody, které by jim sňatek po osmi letech soužití přinesl.

"Naše děti už jsou dospělé, oba máme svá zaměstnání. Neřešíme to, co snoubenci kolem třiceti. A tak máme prostor pro romantiku," usmívá se jednašedesátiletá lékařka Hrdličková. A její muž souhlasí. "Na nejpodstatnější věci v životě nestačíme sami. Musíme se spojit s něčím, co nás přesahuje. Když jsme teď vyslali do světa zprávu, bylo by hezké, kdyby odtamtud přišlo posílení. Třeba k ještě prospěšnější společné práci," vysvětluje svůj přístup Piňos, který celý život pracuje jako ekolog. "Mohli jsme i nadále žít nesezdaní jako dosud. Nebylo by tam ale tajemství a očekávání, co přijde," dodává s tím, že by ho ani nenapadlo přistupovat ke svatbě pragmaticky.

Pro třiačtyřicetiletou Danielu Komanickou je naopak svatba tím nejméně romantickým krokem, jaký si dovede představit. Už v dětství se jí nezdálo, že zatímco mužům po svatbě příjmení zůstane, ženy ho musí měnit. Časem přestala uznávat sňatek jako takový. Když přišla žádost o ruku, odmítla ji. "Měla jsem pocit, že mě ten člověk chce svázat, vlastnit nebo mi dost nevěří a potřebuje záruku," vzpomíná odbornice na genderovou problematiku.

Vadí jí, když se o svatbě mluví jako o romantickém kroku. Upozorňuje, že o citech a vzájemné důvěře se přece smlouvy nesepisují. "Je to podobné, jako kdybych své nejlepší kamarádce řekla, ať se mnou sepíše papír, že bude navždy mojí kamarádkou. To by si asi spousta lidí klepala na čelo. Ale s člověkem, kterého milujeme, při uzavření manželství přesně to děláme," podotýká.

Petra Doušová by se na rozdíl od Komanické vdala ráda, zatím ale nemůže. Zanedlouho se jí narodí dcera. Doma na ni přitom nečeká partner, ale snoubenka. O registrovaném partnerství dvojice uvažovala, zatím ale tento krok odložila a čeká, jak to dopadne s návrhem na uzákonění manželství pro všechny.

"Registrované partnerství je pro mě málo. Myslím si, že takových případů je víc," podotýká Doušová. Vadí jí třeba to, že registrace probíhá jen na 14 úřadech v republice a nebývá nijak slavnostní. Pokud partneři po obřadu touží, musí si ho uspořádat jinde, až po registraci. Pokud chtějí mít stejné příjmení, musí jeden z nich složitě žádat o změnu a zaplatit za ni. V současné situaci ale Doušová nejvíc přemýšlí o zabezpečení dcery. U homosexuálních párů to je složitější než u heterosexuálních. Vzhledem k tomu, že biologickým je jen jeden z rodičů, nemá ten druhý k dítěti právní vazby, i když ho vychovává.