Čisté víno Martina Nováka: Nepřátelé Boha

Usměvavý prodavač v kožené bundě měl DVD srovnaná pod igelitem, protože ten den bylo dost deštivo. Část sortimentu nechal pod plastovým stolkem v taškách. "Co byste si přál? Něco mám jen persky, ale něco v angličtině s perskými titulky. Třeba tady Saw, v perfektní kvalitě."

Nabídka filmu s extrémně násilným, až sadistickým obsahem, který dokonce i některé evropské státy zvažovaly zakázat, mě v íránském Teheránu při poslední návštěvě zaskočila. Přestože jsem o rozporech mezi deklarovaným odporem k západní kultuře a realitou v "terénu", která je odlišná, věděl. Ale tohle byla přece jen síla v zemi, kde je možné snadno odsoudit kohokoliv jako nepřítele Boha a šiřitele morální korupce na Zemi (ano, to je oficiální termín), pokud soudce uzná, že se provinil proti zákonům islámské republiky.

Později mě kamarádka v Teheránu vzala na terapeutické sezení, kde si ženy a muži závislí na drogách povídají o tom, jak jsou úspěšní ve své léčbě a ve snaze se závislosti zbavit. Společně rádi vaří a jedí. Tleskají těm, kteří hlásí úspěch. Ti úspěšnější, již jsou dál, podporují ostatní. Aby měli pevnou vůli a vydrželi.

O čem se nemluví nahlas

Není na světě mnoho zemí, kde vás ve srovnání s tím, co očekáváte, realita překvapí. Írán mezi ně patří, a dokonce bych řekl, že na prvním místě. Máme ho zafixovaný jako stát fanatiků, jehož vůdcové ukazují na Západ jako na prohnilý a zkažený svět a Ameriku nazývají Velkým Satanem. Ve skutečnosti je většina Íránců k cizincům ze Západu tak mimořádně přátelská, až to cizinci opravdu přijde trochu podezřelé. Obzvláště tomu z Česka, uvyklému na odměřené, až nepříjemné chování vlastních krajanů k návštěvníkům ze zahraničí.

K zavedeným představám o Íránu patří také to, že drakonické zákonodárství a tradice vylučují některé věci, které si spojujeme pouze se Západem. Alkohol, drogy, nemanželský sex, nekonvenční módní trendy, vulgární a dvojsmyslná mluva, prostituce. Ve skutečnosti je Írán dost rozdělený, i když jinak než třeba Česko. Část Íránců je vskutku velmi konzervativní a identifikuje se s islámskou revolucí ajatolláha Chomejního z roku 1979. Ale druhá část − a to se týká zejména mladých lidí v Teheránu a dalších velkých městech − je jiná.

Jak jiná, ukazuje animovaný film Teheránská tabu, který se po úspěších na několika festivalech dostal v létě i do české distribuce. S podtitulem Sex, drogy a šaría: stejné touhy, jiná pravidla ho natočil íránský režisér žijící v Německu Ali Soozandeh v německo-rakouské koprodukci. Použil rotoskopickou techniku, takže předlohou byly skutečné scény, natočené íránskými herci. Také žijícími v Evropě, stejně jako režisér.

Film nás zavádí právě do toho Teheránu, o kterém se v zahraničí moc neví a v Íránu nahlas nemluví. Hlavní hrdinka Pari má drogově závislého manžela ve vězení. Chce se s ním rozvést, ale podle zákona musí s rozvodem souhlasit manžel. A ten nechce. Aby vyšla s penězi, pracuje jako prostitutka. V Teheránu to znamená, že ženy stojí na některých ulicích, jako že čekají na taxi, a pak nastoupí do auta k muži, který přibrzdí. Vše se odehrává v autech, protože hotely nesezdané páry nepřijímají. Je to nelegální a příliš riskantní. Pari s sebou bere i svého malého němého syna, protože ho nemá kam dát.

Soudce islámského soudu ji odmítá rozvést, ale učiní jí nabídku. Věnuje jí jeden ze svých bytů pod podmínkou, že jemu − navenek ctihodnému představiteli spravedlnosti − bude poskytovat na požádání sexuální útěchu. S pouliční prostitucí tedy může skončit.

Paralelně plyne příběh hudebníka Babaka, který se nepříliš dobře živí hraním na podzemních večírcích, kde se berou drogy a muži a ženy spolu nejen tančí (přitom i společný tanec je podle zákonů islámské republiky nelegální). Babak nemá šanci získat oficiální licenci, aby mohl vystupovat v médiích nebo na povolených koncertech, proto řeší co dál. Příliš mu nepomůže náhodný sex s jednou z návštěvnic klubu na WC. Ta jej znovu vyhledá a neoznámí mu, že je těhotná, jak bychom očekávali, ale že bude mít brzy svatbu, a pokud její nastávající zjistí, že není panna, bude zle.