Comeback Davida Ratha je možný, Češi jeho sebeironii dokážou ocenit

Pouze na první pohled se může úmysl Davida Ratha kandidovat na podzim do Senátu jevit jako totální úlet, případně jen jako snaha získat imunitu. Někdejší středočeský hejtman a politik ČSSD, nepravomocně odsouzený k 8,5letému vězení za korupci, své kroky zatraceně dobře promýšlí. A jistě nepochybuje, že případnou žádost o jeho vydání by si senátoři nedovolili odmítnout.

Ve skutečnosti jde Rathovi o něco závažnějšího. Chce svůj případ přenést na politickou scénu. Prostě jej zpolitizovat, zrelativizovat a posléze zvrátit ve svůj prospěch. Zatímco v justici se pracuje s absolutními pojmy jako vina nebo trest, v politice bývá jen tvrzení proti tvrzení. A o výsledku pak rozhoduje veřejné mínění. O podobnou politizaci vlastní kauzy se v eurovolbách v roce 2004 neúspěšně pokusil praotec tunelářů Viktor Kožený, když kandidoval s Občanskou federální demokracií. V loňských sněmovních volbách už však unavená česká společnost "spolkla" premiérské ambice trestně stíhaného předsedy hnutí ANO Andreje Babiše. A jeho úspěch u voličů začal být hned dezinterpretován jako jakési vykoupení z kauzy Čapí hnízdo.

Ani comeback Ratha coby jednoho z největších politických talentů polistopadového Česka není bez šance. Převádění problémů na politickou rovinu je přímo leitmotiv jeho kariéry. Před dvaceti lety jako šéf samozvaného Lékařského odborového klubu tak dlouho hrozil stávkami a protesty, až jej politici vzali mezi sebe. Když loni Rathovi svitla naděje na mírnější trest, hned začal šroubovat svou cenu a vzkazovat, co všechno si na koho pamatuje. Inu, Rathovi to myslí politicky. Což dokázal i nápadem kandidovat v Litoměřicích, kde seděl ve vazbě − sebeironii, byť zvrácenou, dokážou Češi ocenit.

Každopádně pokusy stíhaných či odsouzených pohlavárů proměnit politiku v univerzální pračku jejich vlastní špinavé minulosti jsou cestou do pekel. Voliči skousnou výskyt umazaných či usvědčených jednotlivců. Nikoli však systém zamlžující jejich skutky.