Zlato, sláva, obdiv, ale také křik, urážky či hladovění. Za úspěch platí sportovci často už v dětství pod vedením náročných trenérů i rodičů

Biatlonistka Gabriela Koukalová byla uznávaná sportovkyně i miláček národa. Letos v dubnu ale vítězka Světového poháru a držitelka dvou stříbrných medailí z olympiády vydala autobiografii s názvem Jiná, kde popsala ponižování ze strany trenérů, zápolení s anorexií a bulimií či dlouhotrvající deprese.

Přidala se tak k vrcholovým sportovcům, kteří na konci kariéry poodkryli, kolik může stát úspěch. A že za něj nezřídka budoucí hvězdy začnou platit už v dětství a mládí, pod vedením svých trenérů.

Koukalová v knize připomněla, že trenér často hraje v životě mladého sportovce jednu z nejdůležitějších rolí.

"Proto těžce nesu, když vidím a slyším, co za lidi kolikrát trenéry dělá. Často neměli čas nic vystudovat. Byli závodníci, skončili s kariérou a šli hned trénovat. A totéž, co dělali trenéři jim, teď přenášejí a dělají svým svěřencům," řekla bývalá reprezentantka MF Dnes s tím, že trenéři mohou špatným přístupem dětem uškodit. "Myslím, že se podceňuje psychologický přístup trenéra," dodala Koukalová.

Ve stejném období promluvila o negativních zkušenostech s trenéry také bývalá jednička české moderní gymnastiky Monika Míčková (dnes Vlčková). Kariéru ukončila před dvěma lety ve svých čtyřiadvaceti. S podlomeným zdravím i psychikou, jak popsala pro projekt Bez frází. Nadávky a urážky od trenérek slýchala denně. V pubertě na ně byla nejcitlivější a často reagovala tichým vzdorem. "Jakmile jsem uslyšela, že něco nezvládnu, protože 'jsem úplně blbá', 'mám prdel až v Ostravě' nebo 'jsem vyžraná a neodlepím se s těžkým zadkem od země', nedělala jsem prvek naplno, ale jen ho naznačovala," vzpomíná. Kvůli tomu o sobě slýchala, že do sportu nedává vše.

Bude z něho hvězda

Pavla Šindlářová Krečmerová v gymnastice nakonec nedosáhla takových úspěchů jako Míčková, vzpomínky má ale podobné. Začínala ve čtyřech letech v rodné Opavě, později cvičila v Praze. Vyzkoušela si sportovní i moderní gymnastiku, nejvíce času ale strávila u estetické skupinové gymnastiky. S týmem se několikrát dostala na mistrovství světa. Na dotaz, jestli od trenérek tak jako Míčková slýchala, že je tlustá, se smíchem odpovídá: "No jasně. Pořád!" A dodává, že dodnes neví, co měla trenérka na mysli, když jí opakovala, že má "na břiše válec". Ač dnes drobná blondýnka působí, jako že se jí narážky na váhu nedotýkaly, přiznává, že tehdy je obrečela. "Nejedla jsem. Snažila jsem se zvracet, ale nejsem zvracecí typ a bylo mi líto zubů," vysvětluje bez obalu. Dodává, že do 19 let byl její jídelníček dost skromný − jogurty, ovoce, müsli a kuře.

Rodičům Šindlářové se hladovění nelíbilo, začali jí gymnastiku zakazovat a nechtěli jí dávat peníze na členské příspěvky. Dívka si na ně proto vydělávala natíráním plotů. "Všechno, jen abych tam mohla chodit," říká s tím, že hlavně v dospívání byly ona i její kamarádky z týmu gymnastikou posedlé.

"Večer jsme nikam nechodily. Místo abychom si jako ostatní holky dávaly chipsy a zkoušely poprvé ochutnat alkohol, jedly jsme mrkev a ohýbaly si nárty," popisuje. Týmové kolegyně pro ni byly nejbližšími lidmi. A trenérky také, přes všechno ponižování. "Nevnímáte, že jsou některé věci jinak, když v tom vyrůstáte," podotýká Šindlářová.

Střet s realitou přišel, když v devatenácti s aktivní gymnastikou skončila. "Rozutekli jsme se. Všichni začali žít. A já jsem se s tím neuměla smířit. Připadala jsem si k ničemu. Tolik dřiny a najednou nic," vzpomíná. Nastoupila na vysokou školu a vyrazila na studijní pobyt do Anglie. Přibrala tam 20 kilo a na gymnastiku, která jí tak ublížila, chtěla zapomenout. Po návratu se k ní ale vrátila jako trenérka a snažila se neopakovat to, co dřív zažívala sama. "Když děti pláčou, je to hrozné. Urážky a ponižování nepatří do žádného sportu," říká. Dodává ale, že bez křiku to v přeplněné hale, kde hraje hudba a tříská se s náčiním, úplně nejde.

Šindlářová s trénováním přestala, když zatoužila po dítěti. "Říkala jsem si, že nemůžu křičet na děti a přitom chtít vlastní. Nejradši bych je objala a řekla jim: Holky, běžte si dát zmrzlinu," popisuje jednatřicetiletá matka malého chlapce, která dnes pracuje u filmu jako produkční. Zdůrazňuje přesto, že je šťastná, že si gymnastiku vybrala.

"Do života vám kterýkoli tvrdý sport dá to, že se nezhroutíte při prvním průšvihu. Víte, že tam, kde ostatní končí, vy teprve začínáte," říká. Gymnastika jí chybí, přemýšlí, že by založila kroužek pro děti. "Ať se hýbou. Dneska si sedají jen k tabletům," myslí si Šindlářová.