České školství se mění pomalu. ScioŠkoly jsme proto začali budovat po svém, říká Ondřej Šteffl

Česká vzdělávací značka Scio už dvě dekády hledá jiné cesty, jak učit děti v rychle se měnícím světě. Její zakladatel Ondřej Šteffl v rozhovoru mluví o tom, proč děti nemají ztrácet radost ze školy, jak promění vzdělávání umělá inteligence i proč dnešní generace vyrůstá v nejistotě, kterou si dospělí dříve neuměli představit. A jak na to reaguje síť jeho škol. „Mladá generace je pod obrovským tlakem. A nejen v morální rovině,“ říká.

Na jedné přednášce jste kdysi řekl, že když děti začnou chodit do školy, přestanou být šťastné, a vy jste se rozhodl to změnit. Podařilo se vám to?

Jestli se mi to podařilo, nevím. To by bylo potřeba zeptat se dětí. Já doufám, že ano. Jestli jsou úplně šťastné, netuším, protože svět, který na ně teď dopadá, je komplikovaný a složitý, a ani nám dospělým ke štěstí moc nepřispívá. Kdysi u nás jedna uchazečka, se kterou jsem mluvil, vyprávěla, že chodí do školy, kam se děti velmi courají. Když pak přišla k nám, viděla, že některé dokonce do školy běží. To mi tehdy přišlo jako pěkný signál, že k nám chodí rády.

Je pro vás štěstí nejvyšší hodnotou v životě?

To je dobrá otázka, moje odpověď je ale spíš ne. Od doby, co jsme založili Scio Research, a od chvíle, kdy mi AI začala hodně usnadňovat práci, mnohem víc čtu odborné texty. Narazil jsem na jeden, který říká, že se dosud ve filozofii, psychologii nebo antropologii rozlišovaly dva typy lidí. Pro jeden typ je smyslem života být šťastný a užívat si život. Druhý typ, mezi nějž často patří ženy, vidí smysl života v pomoci druhým. Jenže existuje ještě třetí typ, a tam patřím i já. Lidé, kteří vidí smysl bytí v poznávání, v tom, že se stále něco učí a sledují, co se děje. To je pro mě v jistém smyslu důležitější než štěstí.

Je něco, co jste na začátku vzniku ScioŠkol komunikoval a dnes už tomu nevěříte?

Na začátku jsme si mysleli, že školy mohou fungovat i bez toho, abychom jim dali nějaké mantinely nebo jasné nasměrování toho, co se děti vlastně mají učit. To se ukázalo jako nefunkční. Díky tomu vznikly ScioKompetence neboli ScioCíle, podle kterých se učí už asi šest let. Celé jsme to sepsali ještě před covidem, na jeho začátku jsme to pojmenovali a šlo o zásadní změnu, podle které dnes ScioŠkoly fungují. A teď se zase mnoho věcí mění díky AI.

ScioCíle vznikaly a zaváděly se postupně, nebo se spustily najednou?

Těsně před začátkem covidu jsme měli slet, tedy setkání všech lidí ze Scia, kde jsme ScioCíle konkrétně pojmenovali. Pak trvalo asi rok, než vzniklo 400 stran podrobného obsahu. Dnes je trochu upravujeme. Počet cílů ani jejich základní myšlenka se ale nemění. Covid, válka na Ukrajině a teď umělá inteligence úplně změnily kontext, naše ScioCíle nejen že obstály, ale ukázalo se, že jsou skvělou přípravou právě na nepředvídatelnou budoucnost. Jsme jen zkušenější, můžeme využívat AI, která tomu hodně pomáhá, protože dokáže nacházet souvislosti a upozornit nás na věci, o kterých jsme dřív nevěděli. Díky tomu se to celé posouvá dál.

Maturitní obor na druhý pokus? V Praze má šanci jen čtvrtina neúspěšných deváťáků, ostatní si musí zaplatit soukromou školu

20. 5. 2026 ▪ 4 min. čtení

Myslíte si, že období covidu bylo velkou příležitostí ke změnám a státní školství ji zaspalo?

Ano. Nevím, jestli je potřeba k tomu něco víc dodávat. Netýkalo se to jen školství. Příležitost k digitalizaci se naplno nevyužila ani v dalších oblastech. Některé školy se tehdy naučily s dětmi komunikovat na dálku. Ukázalo se například, že asi 15 procent dětí říkalo, že je to pro ně mnohem lepší než běžná škola. Měly pocit, že se toho naučily víc. I učitelé potvrzovali, že se některé děti zlepšily. My jsme ale všechny děti nahnali zpátky do škol a tahle diferenciace se vůbec nevyužila. Podle poslední novely školského zákona se kombinovaná výuka spíš potlačila, než podpořila. Příležitost ke změnám ale určitě ještě přijde díky umělé inteligenci.

Nezaspaly některé školy i tuhle příležitost?

V jistém smyslu už ano. Covid byl ale vnější okolnost, která školy extrémně dotlačila ke změně. A něco podobného udělá i AI.

Jsou ScioŠkoly připravené i na děti se speciálními vzdělávacími potřebami, kterých přibývá? Jsou pro ně ScioCíle vhodné?

Myslím si, že ScioCíle jsou vhodné pro každého. Od dětí jakéhokoliv typu až po dospělé. Každý si je může nastavit jako cíle, ve kterých se chce posouvat. A jestli jsou naše školy připravené na různé jinakosti dětí, na to by bylo nejlepší zeptat se každého jednotlivého dítěte. Obecně si ale myslím, že připravené jsou, a to lépe než průměrná základní škola. Svědčí o tom i to, že řada pedagogicko‑psychologických poraden doporučuje rodičům kvůli různým jinakostem právě ScioŠkolu.

Je to i kvůli budování tolerance vůči ostatním, což zahrnují také ScioCíle?

Pochopitelně. Prostředí v našich školách je bezpečné. Vzpomínám si například na chlapce, který v první třídě vůbec nekomunikoval a jeho svět se odehrával pod lavicí. Dnes je pro něj samozřejmé prezentovat před ostatními svoji práci. To, že dítě sedí pod lavicí, ještě neznamená, že nevnímá, co se kolem něj děje. Jen potřebuje čas dozrát. A tuhle možnost by třeba v běžné škole nedostal.

Není den, aby se nepsalo o tom, že školství potřebuje změny. Ale mezitím děti rostou a ze škol odcházejí. Není řešení vlastně docela jednoduché, přestat je učit hromadu zbytečných věcí?

Stačilo by děti nechat být. Na podobném principu fungují svobodné školy. Děti se věnují tomu, co je baví, a vyrostou z nich zdraví jedinci.

A není to trochu i tak, že dobří učitelé nepotřebovali čekat na žádné změny a učí dobře už dávno?

Ano, je to tak. Ale větší problém je, že většinová společnost chce školství nastavené tak, jak je dnes. Kdyby byla většinová společnost nastavená podobně jako my dva, spousta věcí, se kterými nesouhlasíme, by ze škol zmizela. Asi před rokem jsme dělali průzkum mezi rodiči, kteří se zajímali o ScioŠkoly. Ptali jsme se, jestli považují za důležité, aby škola naučila děti poslušnosti. Devadesát procent lidí odpovědělo, že ano. Jen asi pět procent řeklo rozhodně ne.

Jak jste se cítil jako dítě ve škole vy?

Špatně. Štvalo mě to tam a nudil jsem se. Přibližně ve třetím ročníku gymnázia jsem přestal do školy docházet. Od té doby se mi výrazně zlepšil prospěch a nakonec jsem byl docela v pohodě. To bylo moje řešení.

Scio má dnes základní i střední školy, vysokou školu, ScioLes, ScioArt, ale i expediční školu. Jak vznikla?

Vznikla během covidu a dodnes je to unikátní projekt. Dokonce jsme v rámci EU získali ocenění jako ukázka netradičního řešení. Děti mají tři týdny online výuku a jeden týden tráví na expedici, buď v zahraničí, nebo u nás.

Jste velkým zastáncem práce s AI. Je to naše budoucnost, i když netušíme, jaká bude?

Za prvé bych to uvedl na pravou míru. Nepoužil bych slovo zastánce AI. Řekl bych několik věci, za kterými si stojím. AI je nevyhnutelná a bude pronikat do společnosti i do škol čím dál víc. To nezastavíme. Má obrovské přínosy, ale zároveň i stejně velká rizika, obzvlášť pro děti. Možná ještě větší než mobilní telefony nebo sociální sítě. Lidé z ní mohou zhloupnout. Jenže tomu nezabráníme tím, že AI odmítneme. Musíme se s ní naučit pracovat a naučit to i děti. A co se týká chybovosti, AI dnes chybuje méně než já. V lidském jednání je jedna chyba za druhou. Já si třeba mohu pomocí AI zkontrolovat autorizaci tohoto článku a opravit chyby.

Díky AI se změní trh práce, některé profese zaniknou a budeme mít více volného času. Budeme vědět, co s ním?

To bychom sakra měli. Myslím, že školy dnes z devadesáti procent připravují děti na práci. Přitom pracovní týden má čtyřicet hodin a celý týden sto šedesát osm hodin. I když odečteme spánek, pořád zbývá obrovské množství času. Jeden ze ScioCílů se jmenuje „Mám život ve svých rukou“ a obsahuje i téma práce s volným časem. Škola by určitě měla děti učit, jak s volným časem zacházet. Když se podíváme do minulosti, šlechta to uměla. Věděla, jak ho využívat, pořádala plesy, hony a další druhy zábavy. Naučit se pracovat s volným časem musí děti i my dospělí. Pokud s ním nebudeme zacházet rozumně, můžeme se z toho opravdu zbláznit. Román Mechanické piano od Kurta Vonneguta je z velké části právě o tom, že roboti vezmou lidem práci a oni se pak nudí a dělají neplechu.

Když se podíváme na dobu, ve které žijeme, politická situace, fake news, hybridní války… dokáže nová generace vrátit do společnosti slušnost a hodnoty?

To se těžko odhaduje. Mladá generace je pod obrovským tlakem. A nejen v morální rovině. Vidím ještě dva další zásadní problémy. První je, že je čím dál těžší rozpoznat, co je pravda. Dřív to tak nebylo. My jsme ještě dokázali pravdu nějak hledat a nacházet. Nedokážu si představit, jaké je vyrůstat ve světě, kde se v digitálním prostoru nedá ničemu věřit. A druhá věc je, že náš život byl alespoň rámcově nalinkovaný. Půjdu do školy, odmaturuji, práce, rodina, důchod. Dnešní děti nic takového jistého nemají. Pokud nad tím začnou přemýšlet, zjistí, že jejich budoucnost je velmi nejasná. A to je obrovská psychická zátěž.

Česká značka

Stáhněte si přílohu v PDF

Nemohou jim pomoct sny a touhy?

Sny a touhy se obvykle vztahují k nějaké představitelné budoucnosti. Jenže děti dnes takové prostředí před sebou často nevidí. Mohu mít sen, že někam odjedu. Jenže bude to místo ještě existovat? Chci podnikat, ale v čem? Bude někdo za pět let moji práci vůbec potřebovat? To jsou dnes velmi neuchopitelné otázky.

Jste ještě v něčem optimista?

Jsem celkově optimista. A vrátím se k otázce ze začátku. Jsem moc rád, že jsem se dožil této převratné doby. Ve mně to vzbuzuje skoro euforii. Přestože vidím, že to může dopadnout špatně. Jsem člověk, který vidí smysl života v poznávání. A my právě žijeme nejpřevratnější dobu v dějinách lidstva. Nic tak velkého se možná nestalo od přechodu lovců a sběračů k zemědělství. Jenže tehdy změny trvaly tisíce let. Dnes přicházejí během několika let. A to mě fascinuje a dělá mi radost.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Česká značka.