Jiná realita Julie Hrstkové: V Praze se teď nedá postavit skoro nic, říká ředitel Institutu plánování a rozvoje Boháč

Neuvěřitelně složitý proces a nemožnost dobrat se nějakého rozhodnutí brání rozvoji Prahy, stejně jako brzdí výstavbu nových bytů. "Praze vládne koalice městských částí. Chybí někdo, kdo by hájil zájem celého města, aby o sobě mohlo rozhodovat," říká Ondřej Boháč, ředitel Institutu plánování a rozvoje Prahy.

HN: Velkým hitem nadcházejících komunálních voleb se stalo sociální, respektive dostupné bydlení. Platí to i pro Prahu, kde se jednotlivé strany předhánějí, kdo dokáže zařídit víc bytů a levnější podnájmy. Nakolik jsou sliby politiků reálné?

Problém není v tom, že bychom nevěděli, jak na to. V Praze tomu brání dvě základní "ale". Za prvé, město musí vlastnit 15 procent bytů, aby bylo schopné alespoň pro někoho nájemné regulovat. Praha se ale nemovitostí zbavila raketovou rychlostí a nyní má necelých pět procent bytového fondu.

A za druhé, město dnes není schopné rozhodovat. Dokud bude existovat 22 stavebních úřadů a 57 městských částí, potom se nic nezmění. 

Na obou těchto principech se v posledních deseti letech vyhrávají komunální volby. Řada politiků slíbí lidem, že jim odprodají byty a to plní. A současně jim slíbí, že už se nebude dál stavět. Chovají se v tomto směru opravdu nezodpovědně, protože lidem slibují špatnou budoucnost. Tím, že prodají byty a zarazí jakoukoliv výstavbu, se město zbavuje jakékoliv možnosti regulovat nájmy. 

HN: Když se zastavíme u těch 22 stavebních úřadů, jak je vůbec možné, že každá městská část, každý stavební úřad rozhoduje jinak? 

Problém je, že systém závisí na konkrétních lidech, ať už radních, nebo úřednících. Samotná výstavba dnes funguje na principu kolektivní nezodpovědnosti. Základem je, že úředník státní správy je zaměstnancem městského úřadu. Jeho neformálním šéfem je starosta. A starosta říká: "O tom nerozhoduji já, ale stát a já do toho státní správě nezasahuji." A úředník sice rozhoduje za stát, ale pravomoc vyhodit ho má právě starosta. 

Máme takový podivný sloučený systém státní správy. Takže když se nechce, je tam vzájemné alibi. Úředník říká: "Já to sice můžu povolit, ale víte, jak to je," a starosta: "Já nic, to státní správa." Tento princip je nesmyslný.

To jiné státy neznají. Stát určí základní pravidla, ale potom je to všechno na odpovědnosti města. Ten vzájemný alibismus, který my tady máme, neznají.

HN: Získat stavební povolení v Praze je víc než výhra v loterii. Proč?

Výrazným problémem našich procesů jsou neomezené lhůty. Základní povolení je docela rychlé. Ale jakmile se někdo odvolá, znamená to v podstatě smrt. Odvolat se může každý a také se to často děje. Proti stavbě bytů na Praze 5 se může odvolat například Spolek pejskařů z Dačic a má to úplně stejnou váhu, jako když se odvolají místní. 

Samozřejmě svět není černobílý, existují místní aktivisté a spolky, kteří výstavbě napomohou. Je plno míst, kde vše funguje dobře. A pak jsou profesionální odvolávači, kteří z toho dělají nějaký šedý byznys.

HN: Pomohlo by alespoň sloučení 22 stavebních úřadů do jednoho? 

Významně. Ono to tak i dlouhodobě bylo. Těch 22 úřadů je zde zhruba 15 posledních let. I Praha měla jedno místo, kde se vydávala všechna územní rozhodnutí. Všechna velká města to tak mají. Není možné to jiným způsobem řídit.

Není to věc ani vyhlášky, ani zákona, to si Praha může rozhodnout sama, nepotřebuje k tomu ani stát, ani souhlas jednotlivých městských částí.

HN: Proč o tom pražský magistrát ještě nerozhodl? 

Dvě třetiny zastupitelů velkého magistrátu jsou zároveň zastupiteli či starostové jednotlivých městských částí. Není tady nikdo, kdo by hájil zájem celého města, aby o sobě mohlo rozhodovat.  

Je to zvláštní, člověk například nemůže být současně senátorem a poslancem. Ale jak to, že může být současně zastupitelem například v Kolovratech a na magistrátu hlavního města Prahy, když v každé pozici hájí jiné zájmy? To je systémově špatně. Starosta má mít právo lobbovat, ale nemůže současně něco prosazovat a na jiné židli o tom rozhodovat. Je v pořádku, když chce opravit náměstí. Ale jakmile má možnost rozhodovat o své dotaci na hlavním magistrátu, je to špatně. 

Podívejme se na konkrétní případy. Všichni například vědí, že město potřebuje trať na letiště. Mělo by jít o strategické rozhodnutí na úrovni města a v tomto případě bezpochyby i státu. Jenže reálně o trati rozhoduje Praha 1, Praha 7, Praha 6 a Praha 8, čtyři městské části. A když městská část Praha 6 řekne, že chce trať vést pod zemí, nikdo s tím nemůže nic dělat. To je přece naprosto neuvěřitelné.

Zájem Prahy nikdo neřeší. Kdyby se řeklo nahlas, že to není možné, že člověk nemůže být současně sparťan i slávista, ale jen jedno z toho, tak by se kompetence velmi rychle sesypaly zpátky na město.