Komentář Tomáše Sedláčka: Žijeme ve zlatých časech, ale nevíme, jak dál

Udělám dva kroky zpět a podívám se na současný svět se dvěma odstupy: časovým a prostorovým. Lidstvo na této planetě nyní žije ve své zlaté éře a nikdo si toho nijak nevšímá. Ano, jistě, tisíce věcí je špatně (a zřejmě také vždy bude), ale nikdy se tu nežilo tak blahobytně, bezpečně a svobodně. To je potřeba mít vždy na vědomí, když člověk láteří.

Politika nikdy nebyla tak transparentní jako dnes, v době internetu, kdy je víceméně vše pod mnohem ostřejším drobnohledem než kdy předtím. Nikdy nebylo tak snadné zapojit se do politiky − ať už skrze občanskou společnost, nebo přímo (komunální volby ukázaly, jak možné − a snadné − bylo postavit se vítězně goliášům). Přesto právě dnes mají lidé pocit, že je od nich politika vzdálena. Mají pocit, že je nikdo nevyslyší, že politika je zde jaksi proti lidu. Přesný opak je pravdou. Nikdy v dějinách nenaslouchali vládci svému lidu tak napjatě jako teď. Dnešní politik přímo odezírá ze rtů svého lidu, co by tak lid chtěl. Dnes není ani tak problém udělat to, co společnost chce. Otázkou je zjistit, co vlastně chce.

Také si nikdo nevšiml, že zažíváme krizi naruby. Jak se kdysi trhy propadly prudce dolů, teď už několik let letí prudce nahoru jako šílený pták, či spíš stíhačka. Světu vzrostl HDP od roku 1980 více než sedmkrát. Procento populace žijící v extrémní chudobě dramaticky pokleslo. V roce 1820 to bylo 84 % lidí této planety. Dnes je lidí žijících za méně než 1,90 dolaru denně (což je nyní považováno za hranici chudoby) pod deset procent. A poměr dál dramaticky klesá. V roce 1820 byla očekávaná délka dožití mírně nad třicet let (z tohoto hlediska svůj život od třiceti let výše považuji za bonus). Dnes je to nad sedmdesát, v Evropě nad osmdesát let. Co bylo kdysi bráno za požehnaný věk, je dnes hluboko pod průměrem. Naprosto drtivá většina světa si výrazně, ale výrazně polepšila. Třeba zrovna my, Češi.

Ponechme nyní stranou, že je to všechno do jisté míry jen na povrchu pozlacený dluh, nahoře huj, dole fuj (tomuto tématu jsem se zde věnoval minule). Ponechme také stranou, že nikdo neví (ale všichni jsou trošku nervózní), kdy tato zlatá krusta praskne a vnitřek se vyleje ven. Co mě teď zajímá, je toto: jak je možné, že nikdo neslintá blahem při pohledu na ta čísla, o která nám vždy tolik jde? Proč se na ulicích neslaví, že nám celosvětově klesla dětská úmrtnost (děti, které se nedožijí pátých narozenin) z desítek na jednotky procent? Proč nevíme, že objektivně žijeme ve zlaté éře?