Jindřich Kolben byl pronásledován nacisty i komunisty, životní tragédií však pro něj byl smutný osud ČKD, říká jeho choť

Na příběhu její rodiny by se daly vyprávět dějiny českého národa. Teď sedí 91letá Andrée Kolbenová ve svém bytě na předměstí Mnichova a po tváři se jí kutálí drobné slzy. Do očí jí je vehnala vzpomínka na to, jak se s manželem po letech v emigraci v roce 1990 poprvé vrátili do Československa. "Stáli jsme na Václavském náměstí u sochy svatého Václava a přáli českému národu, aby všichni ti umělci, hudebníci a průmyslníci opět povstali. Byli jsme komunistickým režimem pronásledováni celá léta a tak moc jsme se těšili, že bude vše zase vzkvétat. A místo toho pak přišlo zklamání, že v zemi bují korupce, lidé kradou a firmy místo růstu zanikají," vypráví paní Kolbenová.

Další texty k výročí republiky čtěte zde:

 

 Její manžel Jindřich byl vnukem Emila Kolbena, zakladatele světoznámého strojírenského impéria Českomoravská-Kolben-Daněk (ČKD), které vyrábělo vše od lokomotiv a tramvají přes motocykly a motory až po vodní turbíny či důlní zařízení. Jednoho z nejvýznamnějších českých vynálezců a průmyslníků ale kvůli židovskému původu potkal tragický osud. Spolu s dalšími 25 členy své rodiny zemřel při holokaustu.

Jeho vnuk Jindřich přežil hrůzy koncentračních táborů z Kolbenových jako jediný. Ani po konci války ho ale nečekal lehký úděl. Celoživotní dílo jeho dědečka komunisté znárodnili a Jindřicha kvůli jeho kapitalistickému původu začali pronásledovat. V roce 1968 proto se svou rodinou emigroval do Německa. Usadili se v Mnichově, kde Andrée Kolbenová žije dodnes. Od smrti svého muže v roce 2013 je posledním žijícím svědkem napínavé historie rodiny Kolbenových.

Váš manžel se narodil do slavné průmyslnické rodiny. Z jakých poměrů jste pocházela vy?

Můj dědeček byl spolumajitelem firmy Bratři Prášilové a spol., což byla společnost, kterou proslavila například stavba Petřínské rozhledny nebo holešovického Průmyslového paláce v Praze. Nebylo to ale žádné světoznámé jméno jako dědeček mého manžela Emil Kolben. Nicméně s ČKD měli Bratři Prášilové společné to, že se po druhé světové válce tyto společnosti spojily. Můj tatínek Jan Havlík měl zase v Praze na Národní třídě překrásný obchod se starožitným nábytkem v Paláci Dunaj.

Kde jste se seznámila s manželem?

Vyrůstala jsem ve Vysokém Mýtě, ale později jsme se přestěhovali do Prahy. Bydleli jsme ve Slovenské ulici, což bylo kousek od Hradešínské, kde žili Kolbenovi v takzvané Červené vile. V té době jsme se stýkali s rodinou Jansových, která měla dvě děti − Lídu a Karla. Ten studoval s Jind­řichem Kolbenem. A když se u nás doma sešel kroužek starších dam, paní Jansová vyprávěla, že k nim chodí Kolben a že je úžasně vychovaný.

Já jsem si tehdy říkala: No a co má být. Nicméně určitý zájem to ve mně vzbudilo. Mezitím jsem se scházela s Karlem Jansou, ale to byl jen dobrý přítel. A jednoho dne v roce 1953 mi Kája nabídl, jestli místo něj nechci jít do divadla s Jindřichem, protože on nakonec nemůže. A to bylo mé první setkání s mým budoucím mužem. Čekal na mě u pokladny a moc se mi líbil. Byl vysoký, tmavovlasý a oblečený v letecké uniformě, protože byl na vojně. Po divadle jsme si vyměnili telefonní čísla a od té doby jsme se začali scházet.

Na návštěvě u Andrée Kolbenové, manželky vnuka Emila Kolbena

Jak váš vztah pokračoval?

V mém životě to byl ohromný převrat, protože jsem byla vychovávaná ve starém stylu, co se týče styků s mladými muži. A najednou mi maminka povolila dovolenou s Jindřichem ve Vysokých Tatrách pod stanem. To bohužel nebo bohudík nezůstalo bez následků, a tak jsme se ještě v tomtéž roce − 1953 − o pár měsíců později vzali. Měli jsme dvě svatby − jednu na Staroměstské radnici, kde nám dělali špalír vojáci z Jindřichovy jednotky. A druhou v kostele svatého Michala, kam Jindřich chodil jako dítě. Už jeho dědeček totiž přestoupil ze židovské víry na evangelickou.

Jak váš manžel vzpomínal na dětství a na svého dědečka Emila Kolbena?

Když byly Jindřichovi čtyři roky, tak se jeho rodiče rozvedli a tatínek se znovu oženil. Bydleli na nábřeží proti Novotného lávce s výhledem na Hradčany. V té době byl vztah rodičů a prarodičů k dětem jiný než dnes. Žádné objímání nebo líbání ani legrace a hraní. Bylo to mnohem vážnější a chladnější. A takový byl i dědeček Emil Kolben, který byl velice milý, ale také velmi uzavřený. Při jeho návštěvě dostalo každé dítě stříbrnou dvacetikorunu, což byla asi jakási náhrada za to, jak dnes tráví čas dědečkové s vnuky.

Můj muž mi vyprávěl, jak byl šťastný, když přišla neděle, protože to byla výjimka a směli s rodiči snídat v ložnici. Jinak děti v rodině Kolbenových trávily dětství hlavně se slečnou vychovatelkou a kuchařkou a později také služebnou či pomocnicí v domácnosti. Docházela k nim rovněž učitelka francouzštiny a pro rodinu pracovali také šoféři a švadlena.

Mluvilo se někdy v rodině Kolbenů o dědečkově práci a ČKD?

Jindřich mi například vyprávěl, že když byla v roce 1924 špatná hospodářská situace a Emil Kolben musel snižovat mzdy, nejdřív snížil roční dávky sobě, pak úředníkům a až poslední byli dělníci. Nebyl tak žádný kapitalista v pravém slova smyslu a byl to nesmírně charakterní člověk.

U Kolbenů se mluvilo i o časech, které trávil dědeček ve Spojených státech. Tam pracoval čtyři léta jako šéfinženýr u Thomase Alvy Edisona a výborně si rozuměli. Ale babička Malvína, manželka Emila Kolbena, byla v Americe nespokojená. Navíc se tam v té době začal rozmáhat antisemitismus a dědeček se jakožto Žid rozhodl, že se vrátí zpět do Prahy.

Nepřemýšleli Kolbenovi jako Židé o emigraci, když Hitler nastoupil k moci?

Emil a Malvína Kolbenovi měli tři děti: Gretu, Lilly a Hanuše, Jindřichova otce. Greta v období nacismu odešla s rodinou do Anglie a později emigrovala do Austrálie. Odchod zvažoval i Hanuš. Poté, co v roce 1940 zemřela babička Malvína, tu ale nechtěl nechat samotného dědečka, který emigrovat odmítal. I proto se Hanuš s celou rodinou přestěhoval z domu na nábřeží do Červené vily, kde s dědečkem žili až do odjezdu do Terezína. Nikdo v rodině nepraktikoval židovskou víru, ale to nacisté nebrali v potaz. Při holokaustu tak zemřelo 26 lidí z rodu Kolbenů.

Na snímku je Andrée Kolbenová s fotografií ze svatby s manželem Jindřichem. Na stěně za ní visí portréty její rodiny.

Foto: HN – Libor Fojtík