Češi v Evropě Ondřeje Housky: Obrana Edvarda Beneše

Smetana, nebo Dvořák? Ta otázka je vlastně nesmyslná − proč proti sobě stavět dva velké hudební skladatele? Jenže přesně to udělal komunistický ministr kultury Zdeněk Nejedlý. Dal do protikladu "vlastence" Smetanu a "kosmopolitu" Dvořáka. V tomto duchu se pak o Smetanovi a Dvořákovi učily generace Čechů. Je smutné, že v Česku si už mnoho let vtloukáme do hlavy další nesmysl − o údajném kontrastu mezi Masarykem a Benešem.

Slavíme sto let od vzniku Československa a Masaryka je právem všude plno. O Benešovi se ale skoro nemluví. A pokud ano, tak jako během nedávného výročí mnichovské dohody. Kdekdo opět dumal nad tím, kterak prý Beneš národu zlomil páteř, když se rozhodl nebojovat.

Mnozí publicisté viní Edvarda Beneše snad ze všech katastrof, které ve dvacátém století Čechy postihly. Méně viditelný pak je tábor nekritických Benešových obhájců, kteří ho vynášejí do nebes málem jako génia. Platí ale to, co o Benešovi napsal francouzský historik Antoine Marès − pro Čechy se Beneš stal "obětním beránkem", na kterého svalují vlastní neúspěchy, selhání nebo prostě jen výsledky mezinárodního vývoje, který nebylo z Prahy možné ovlivnit.

Nastiňme proto několik tezí o Benešovi, v nichž shrneme to, jak se na něj dívá většina českých i zahraničních historiků.

1) Beneš se klíčovým způsobem zasloužil o vznik nezávislého Československa v roce 1918. V určité době byla jeho role důležitější než Masarykova, protože to byl on, kdo jednal s představiteli velmocí. Je naprostým nesmyslem nazvat ho pouhým Masarykovým sekretářem, jak to učinil Jan Patočka.

2) Kritici někdy tvrdí, že Beneš z Československa udělal vazala Francie a zanedbal další možnosti, které se zemi nabízely. Beneš jako ministr zahraničí ale usiloval o přátelství s Německem, které ovšem vzalo definitivně za své po nástupu Hitlera k moci. Několikrát taky stál o dohodu s Maďarskem, což se málo ví. Faktem je, že měl chladný vztah k Polsku. Polákům ale víckrát nabízel různou formu dohody, například o neútočení. Byli to Poláci, kdo odmítli.

3) Mnichov nebyl důkazem toho, že Československo nebylo životaschopné. Mnichov byl výsledkem momentální (a dočasné!) konstelace sil mezi velmocemi v Evropě, nikoliv verdiktem o Československu.

4) Tvrzení, že Mnichov zlomil národu páteř, což následně vedlo k dalším českým kapitulacím, například před komunisty v roce 1948, je blábol, jinak to nazvat nelze. Československo dopadlo úplně stejně jako Polsko či Jugoslávie, které se bránily − i tyto země ovládli komunisté. Jejich nástup k moci tedy vždy zapříčinilo konkrétní rozložení sil během války a po ní. Například v Rumunsku komunisté nebyli prakticky žádní, ale přesto pro něj ze sovětské sféry vlivu nebylo úniku.

5) Fakt, že se Československo podvolilo bez boje, není důkazem nějaké výjimečné zbabělosti Čechů či jejich elit. Od jara 1938 do dubna 1941 Hitler, Mussolini a Stalin napadli nebo pohrozili agresí celkem 16 zemím. Jen sedm se postavilo na odpor, často jen symbolický. Češi tedy nejsou ojedinělým případem národa, který se poddal bez boje.

6) Lídři oněch sedmi zemí, kteří se rozhodli bojovat, byli v daném okamžiku v mnohem lepším postavení než Beneš v září 1938. Například Poláci disponovali výslovnou garancí Británie i Francie, které dokonce po napadení Polska vyhlásily Německu válku. Jak známo, fakticky nehnuly prstem, ale přesto bylo Polsko v lepší pozici než Československo, kterému Britové a Francouzi vyhrožovali, že pokud se nepodvolí Mnichovu, stane se tím, kdo bude prohlášen za viníka války.

7) Jedinou zemí ohrožovanou diktátory podobně jako Československo, která za sebou neměla podporu velmocí, a přesto bojovala, bylo Finsko napadené v listopadu 1939 Sovětským svazem. I Finové na tom ale byli lépe než o rok dříve Čechoslováci − ani jim Britové a Francouzi nevyhrožovali, že se musí podvolit, jinak na ně svalí všechnu vinu. Navíc byli napadeni až po vypuknutí druhé světové války. Československo naopak čelilo situaci, kdy se zdálo, že západní demokracie dosáhly s Hitlerem a Mussolinim porozumění. Terminologií studené války bychom to mohli označit jako détente. Nehledě na to, že Finové čelili jen Sovětům, zatímco na Československo by v roce 1938 vedle Němců zaútočili i Maďaři a v omezené míře taky Poláci.