Staré časy Jana Štětky: Československá kolonie Togo. Riskantní pokušení mladé republiky

Přišla na to řeč vždycky, když naši republiku v její stoleté historii postihl nějaký karambol. Co by asi bylo, kdyby 28. října 1918 Československo nevzniklo? Kdyby si tehdejší americký prezident Woodrow Wilson postavil hlavu, že rozumnější než osamostatňovací plán Tomáše Garrigua Masaryka a Edvarda Beneše bude zachovat Rakousko-Uhersko. Samozřejmě v nějaké federalizované podobě.

Měl by o dvacet let později šanci Hitler? Byla by druhá světová válka? A stala by se následně střední Evropa obětí imperiální nenažranosti Moskvy?

Nabízí se ale ještě druhý, opačný směr úvah. Co by bylo, kdyby Masaryk s Benešem a hlavně politici vítězných dohodových mocností po první světové válce připustili a vyslyšeli maximalistické sny některých československých předáků?

Berme, když se porcuje

Kudy povedou hranice nového státu, totiž vůbec nebylo tak jasné, jak se z dnešního pohledu může zdát. A to nejen na jižním Slovensku, kde předtím žádná hraniční čára nebyla. Němci, Rakušané a Maďaři leželi na lopatkách jako ještě nikdy, a tak rostly choutky našinců toho využít. Co takhle vzít si od německého Pruska zpátky Kladsko? Nebo rovnou celé historické Slezsko? Nepatřila kdysi mezi země Koruny české i Lužice? A neovládal snad Přemysl Otakar II. Rakousy i s Vídní?

Dost argumentů se našlo také pro úplně nový nápad zřídit československý koridor směrem k Jugoslávii a k Jadranu. Začalo se tvrdit, že padesáti- až stokilometrový pruh území podél maďarsko-rakouské hranice zamezí novému spojení mezi bývalými centry poražené monarchie.

A tak bylo jen otázkou času, kdy se vynoří i idea docela jiné, přímo imperiální dimenze. Proč by nové Československo nemohlo mít zámořskou kolonii? Zvlášť když by stačilo jen převzít některé z území, která se vítězné státy chystaly odebrat poraženým Centrálním mocnostem. A padl i konkrétní návrh: Togo s metropolí Lomé na pobřeží Guinejského zálivu v západní rovníkové Africe. Teritorium, které bylo od padesátých let 19. století německou kolonií, bylo velké zhruba jako dnešní Česko a žily na něm asi tři miliony obyvatel. V současnosti jde o stát Togo a část sousední Ghany.

Klecanda to zařídí

Představa, že honorace z Prahy jezdí za dobrodružstvím na pláže jižního Atlantiku a v tamních českých hotelích platí korunami, zatímco opačným směrem do republiky proudí tropické plodiny, železná ruda nebo kůže pro Baťovy závody, byla lákavá. Takový flastr na tři sta let údajného utrpení národa pod habsburskou nadvládou dokázal pořádně žhavit fantazii! Zvlášť když vůdčí postavou českého kolonialismu té doby byl umělec, spisovatel a cestovatel Jan Havlasa, vlastním jménem Jan Klecanda (1883−1964).

Tento zanícený vlastenec se díky četným cestám do vzdálených zemí stal nejen expertem na kolonie, ale i přítelem Milana Rastislava Štefánika, s nímž se seznámil v roce 1911 na Tahiti. Politický spis "Vztah koloniální politiky ke světové válce" z roku 1914 vynesl Klecandovi nejen rok vězení ve Vídni, ale v letech 1917 a 1918 také členství v Národním výboru. Stal se váženou osobností, a když hned po vyhlášení samostatného státu vydal šestnáctistránkovou brožuru "České kolonie zámořské", dal tím tuzemskému uvažování o poválečné budoucnosti křídla.