Čisté víno Martina Nováka: Mlátičky z roku 1989? Rozzuřená telata

Byls na Národní třídě? 17. listopadu? Aha, jako Miloš Zeman, co? To tam muselo být asi tak půl milionu lidí, a ne pět tisíc." Asi tak nějak dnes lidé reagují na informaci, že někdo byl v kotli na Národní. Už dříve byl člověk trochu v podezření, že si vymýšlí. Výrok českého prezidenta, že na Národní třídu pochodoval i on, ačkoliv to nikdo kromě něj neviděl, obrátil vzpomínku na 17. listopad spíš v komediální žánr. (Abych ale byl spravedlivý k Miloši Zemanovi: v roce 1989 jsme ho obdivovali. Za jeho článek Prognostika a přestavba, který vyšel v srpnu v Technickém magazínu a popisoval zaostávání Československa za západní Evropou.)

Já jsem ale měl štěstí. Na rozdíl od Miloše Zemana. Po letech jsem se našel ve španělském dokumentu režiséra Carlese Bosche Revoluce − záblesk minulosti. Pravda, na začátku demonstrace na Albertově, z Národní třídy nic. Takže následujícím řádkům můžete buď věřit, nebo se jim smát, nebo možná obojí. Záleží na vás.

Najednou jsme mohli řvát

Podobně jako řada dalších účastníků té demonstrace bych na ni možná nešel, kdybych tušil, co na jejím konci hrozí. Ostatně, vůbec jsem netušil, že jsme na Národní obklíčeni. Pokud jsem svojí maličkostí pomáhal ten večer dějiny psát, pak trochu nevědomky. Na Albertově se sešlo tolik lidí, protože demonstrace byla povolená. Nikdo neměl obavy, že ho zatknou a vyhodí ze školy, proto nás tam bylo tolik.

Nadšení a ohromení z toho průvodu lze v dnešní době těžko sdělit. Najednou jsme mohli řvát, že už nechceme vládu KSČ a že chceme svobodné volby. Navíc jsme se dobře bavili, třeba voláním na lidi, kteří nás sledovali z otevřených oken: "Už to začalo!" Nikde žádný policista, žádná vodní děla.

Všude okolo ve střední a východní Evropě už se režimy dávno drolily, takže ani naši komunisté už nemohli počítat s podporou Moskvy a jejích tanků. Byla to vlastně spíš ostuda, že u nás vše trvalo tak dlouho (kromě Poláků, Maďarů a východních Němců nás předběhli i Bulhaři). Režim by se dříve nebo později stejně sesunul i bez 17. listopadu, patrně někdy v první polovině roku 1990.

Ačkoliv byl tehdy pořádný mráz, ne jako ten letošní listopad, došli bychom až na ten Václavák, ne-li za Husákem na Hrad. Zelenou hradbu se štíty a helmami jsme viděli až na Národní. Především: opravdu jsme v tom davu netušili, co se děje. Nevěděli jsme, že pochod je už přehrazený i zezadu a že není kudy odejít, aniž bychom se střetli s obušky a přísnými obličeji "příslušníků pohotovostního pluku", jak mlátičky režim oficiálně nazýval.

Byli to mladí kluci, telata, kterým uniforma a výcvik dávaly pocit, že jsou důležití. Někteří možná měli rodiče ve straně a věřili, že živlům musí pořádně naložit. Spíš bych ale tipoval, že jim dělal dobře pocit moci a síly, i když sloužili lidem jako Miloš Jakeš nebo Miroslav Štěpán.

21. srpna 1989 jsem shodou okolností přijel do Prahy vlakem a snažil se dostat domů z hlavního nádraží. Kordon stál na křižovatce Jindřišské a Václaváku. Starší policista v civilu jakože řídil dopravu. Ptal se chodců, kam jdou, a tvářil se při tom, že by se to bez něj neobešlo. Máchal rukama s vyhrnutými rukávy, poskakoval jako žabák, což v těžkých bagančatech vypadalo komicky. Když v tom směru bydleli, složitě jim ukazoval, kudy jít. Každý přitom musel přistoupit až ke kordonu a příslušníky očima požádat, aby se rozestoupili. Někteří se smáli, někteří žvýkali a vtipkovali. Dělalo jim zkrátka dobře se ukazovat v plné zbroji. Aby toho nebylo málo, u schodů na Můstku jsem v jednom z nich poznal spolužáka ze základní školy. Křiváka k pohledání.

Tehdy jsem cítil vztek a v duchu jsem si říkal: kéž by na vás brzy došlo. Proto je, myslím, pochopitelná euforie, která se mě a mnoha dalších zmocnila 17. listopadu, když jsme najednou mohli. Tedy až do té Národní.