Jaká je budoucnost energetiky? Politici střední Evropy se obávají, že nad ní ztratí kontrolu, jejich strategie je ale odsouzena k nezdaru

Diskuse o budoucnosti energie, přesněji řečeno způsobu její výroby a využití, se až tak moc neliší od fantazírování o umělé inteligenci. To, co je potenciálně reálné, je smícháváno s tím, co je v dané chvíli žádané, přičemž realita si stejně dělá, co chce a řídí se svou vlastní nepředvídatelnou dynamikou.

Přemýšlení o energii je ale odlišné od fantazírování o umělé inteligenci v jednom základním aspektu − v časovém horizontu. Na systémové investice v energetickém sektoru je nahlíženo s vědomím toho, že k jejich úplné amortizaci dojde přibližně za 40 až 60 let, tak jak je tomu většinou v případě uhelných či jaderných elektráren. To je ovšem úplně odlišná perspektiva než tempo změn, jež jsou vyvolávány rozvojem počítačové vědy a počítačů. Internetu ještě není ani šedesát let a široce využívaný jako médium je jen dvě desetiletí. Právě rozvoj digitálního světa je přitom tím, co ovlivňuje lidskou obrazotvornost a přesvědčení, že svět a technologický pokrok neustále zrychlují.

Pohled na oblast energetiky je méně optimistický. Zpráva Mezinárodní agentury pro energii (IEA) z roku 2016 zaměřená na Polsko tvrdí, že 62 procent naší uhelné produkční kapacity je starší třiceti let a stáří dalších 13 procent těchto výrobních zařízení se pohybuje mezi 26 a 30 roky. Bylo by smutné vypínat nebo odstavovat tyto "třicátníky", protože jsou schopni pracovat mnohem déle. Jsou ale zároveň až o 20 procent méně efektivní než nové elektrárny, spotřebovávají více uhlí a emitují více skleníkových plynů než jejich moderní alternativy vyrábějící energii z fosilních paliv. Je proto klidně možné, že Polsko nakonec bude v elektrárnách postavených ještě za socialismu vyrábět elektřinu, která bude pohánět autonomní automobily řízené umělou inteligencí.

Energetická politika jako klíčový aspekt ochrany klimatu

Rozhodnutí přijatá v minulosti již nelze změnit, na budoucnost však budou mít vliv ještě dlouho. A ještě větší vliv na ni budou mít rozhodnutí přijatá dnes, protože v tomto případě to není jen o době, za kterou dojde k amortizaci investice. Ta přitom může trvat dlouho, třeba i do konce století. Jde ale i o dobu, po kterou budou pociťovány systémové důsledky takovýchto rozhodnutí.

Energetická politika formuje v současné době klíčové aspekty politiky ochrany klimatu. Strategickou výzvou pro celé lidstvo je udržení globálního oteplování na bezpečné úrovni. Tou "bezpečnou" úrovní se myslí taková úroveň, při níž dopady růstu teploty, tedy takové změny v počasí, jako jsou sucha či tání ledovců, neohrozí existenci naší civilizace.

V současné době je teplota atmosféry planety Země asi o jeden stupeň Celsia teplejší, než byla v době před průmyslovou revolucí. Závěry Pařížské dohody o klimatu, podepsané na summitu OSN o klimatických změnách v roce 2015 v Paříži, ukazují, že je třeba usilovat o stabilizaci na úrovni nárůstu o 1,5 stupně Celsia. A že hranice dvou stupňů Celsia by rozhodně neměla být překročena.

Tyto hodnoty dokážou vědci přepočítat na množství CO₂, hlavního skleníkového plynu, které ještě může být vypuštěno (a nebyly přitom překročeny stanovené cíle).

Pokud si stanovíme za cíl zmíněný nárůst globální teploty o dva stupně, činí objem "uhelného kreditu", tedy zplodin, jež mohou být vypuštěny do vzduchu, zhruba 1000 gigatun oxidu uhličitého. V případě ambicioznějšího cíle 1,5 stupně Celsia by byl tento objem výrazně menší − asi 300 gigatun. V roce 2016 skončilo v atmosféře okolo 35,8 gigatuny CO₂, přičemž ve světě se nyní budují uhelné elektrárny s celkovou kapacitou 273 gigawattů. A jsou zde zároveň plány na výstavbu dalších uhelných elektráren s kapacitou 570 gigawattů. Pokud by byly všechny opravdu uvedeny do provozu, znamenalo by to, že nejen úrovně 1,5 stupně, ale i cíle udržet globální oteplování do dvou stupňů Celsia je nemožné dosáhnout.

Nicholas Stern, britský ekonom a autor před deseti lety vydané a velmi známé studie o ekonomice klimatických změn, tvrdí ve své nové studii s názvem Nová ekonomie klimatu, že následující dva tři roky budou mít zásadní vliv na svět a energetiku. Aby mohla být zachována infrastruktura naší civilizace, je podle něj třeba do roku 2030 investovat zhruba 90 bilionů dolarů. A takovéto investice jsou skutečně plánovány. Stern argumentuje, že právě nyní přišel okamžik přejít na nový model dalšího rozvoje, takového, který bude v souladu s environmentálními a klimatickými cíli.