Přišla o domov, ale ne o naději. Aktivistka z Krymu se kvůli anexi nemůže na poloostrov vrátit, pomáhá však uprchlíkům z Donbasu

Renomovaný ukrajinský časopis Fokus ji v červnu roku 2013 zařadil mezi desítku mladých Ukrajinců do 30 let, kterým patří budoucnost. Krymská aktivistka Saša Dvorecká vedla v Simferopolu úspěšnou právní poradnu, zabývala se spoustou kulturních a osvětových akcí. Nemohla si tehdy představit, že o rok později přijde o domov, najde si budoucího manžela, najde ubytování desítkám tisíců lidí prchajících před válkou na Donbasu a bude psát zákon o okupovaném Krymu. Dnes ale stejně tvrdí, že by se nechovala jinak. Dvorecká je jednou z tisíců aktivistů, kteří se zapojili do protestů proti tehdejšímu prezidentovi Viktoru Janukovyčovi, aniž by tušili, že události nakonec povedou ke střetu s Ruskem. Dnes říkají, že Ukrajina se nevratně změnila.

"V listopadu 2013 jsme pořádali večer věnovaný výročí vaší sametové revoluce. A nikdo netušil, že už za dva týdny začne ta naše," říká energická drobná blondýnka. Podle ní Viktor Janukovyč svým rozhodnutím nepodepsat asociační smlouvu s EU ukázal, kterému směřování země dává přednost. "Budoval systém, jako je v Rusku nebo Bělorusku. Upřímně záviděl Putinovi ruský politický systém a snažil se ho vytvořit i u nás. Jenže podcenil ukrajinskou společnost, tlačil na ni příliš," myslí si Dvorecká.

Mladá žena ale přiznává, že na konci prvního týdne protestů demonstranti byli připraveni se rozejít. "Pamatuji si na summit Východního partnerství ve Vilniusu, kde se měla původně podepisovat dohoda s EU. Před odletem si nás novináře svolal tehdejší vůdce opozice Arsenij Jaceňuk a vysvětloval nám, že protesty musí skončit, protože nemají zdroje ani lidi, a že se musíme soustředit na prezidentské volby za rok a půl," vzpomíná kyjevský novinář Sergej Ivaněnko. Jenže pak přišel nepochopitelně tvrdý noční zásah proti zbytkům mrznoucích demonstrantů, který lidi rozhořčil tak, že druhý den bylo plné náměstí. A tentokrát se již lidé nerozešli.

Saša Dvorecká se do protestů, které se v menší míře konaly i v ostatních větších ukrajinských městech, včetně Simferopolu, aktivně zapojila. "Od poloviny ledna 2014 jsem byla hlavně v Kyjevě, protože jsem to považovala za nejdůležitější a také proto, že na Krymu už pro mne nebylo bezpečno. Někdo začal vyvěšovat v Simferopolu letáky s mým portrétem, že jsem zrádce Krymu a že podporuji zločinný Majdan. V druhé vlně letáků už byla moje přesná adresa. Ti, kteří to vylepovali, asi nebezpeční nebyli, ale nikdy nevíte, kdo si to může přečíst a rozhodnout se jít vás zmlátit," vysvětluje křehká mladá žena. V Kyjevě pak fungovala jako dobrovolnice v nemocnici první pomoci, kam vozili raněné ze střetů s policií. "Nebyla jsem na náměstí, když se začalo střílet, ale viděla jsem následky," říká tiše.