Esej Tomáše Sedláčka: Hipster politika aneb Retro filozofie a móda

Je to divné, když se mladí dnes oblékají tak jako kdysi naši otcové a my. Je to divné, když člověk vidí digitální hodinky − opět hrdě nošené. A já teď jen čekám, kdy se vrátí rovné fosforeskující lyže s podobně fosforeskujícími kombinézami. A nic se mi z módy nepříčilo víc než plísňákové džíny, ty do půl pasu vytažené, mrkváčovitého tvaru. Těm, kdo je nosili, jsme říkali diskofilové a diskofilky, hanlivě. Protože neměli názor, disko byla dutá, vyplňovací (d)uca-(d)uca hudba, a šli po srsti, ne proti ní, byli smířeni se světem. A vyhovoval jim. Ne jako my: snílci hipíci, kafkovští undroši, vostrý pankáči, s ničím se nepatlající anarchisté atd. A teď ty přesně stejné, šílené plísňáky nosí mladé holky, nic netušíce, znova.

Retro, teto, retro

Tak to vypadá, když nová generace nevymyslí nic nového. Není to hezký pohled, byť by měl působit důvěrně známě a evokovat mládí. Koneckonců když já jsem byl náctiletý, také jsme se stylizovali do hippies, nosili zvonáče (opak mrkváčů) a jiné oblečení našich rodičů a nadávali na nespravedlnost a vietnamskou válku, již bez vietnamské války, desetiletí po jejím ukončení. Měli jsme sice oblečení, ale již jen částečnou, vyčpělou radikalitu, ze které se nám skládal svět a názor. My recyklovali naše rodiče a dnes je recyklován náš recyklát. Nic nového pod sluncem, praví biblický Kazatel a již Aristoteles nadává na nešvary mládeže, pohříchu velice podobné těm, které řešíme dnes − na textu není víceméně poznat, že je přes dva tisíce let (zhruba sto generací?) starý. S jediným rozdílem, že se mládež už tak nebouří, že ji dopředu neburcuje žádná nová revoluční myšlenka, filozofie. Že zbývá jen to retro.