Když Kant potká Banderu na stejné straně historie

Německý filozof Immanuel Kant a ukrajinský nacionalista Stepan Bandera jsou muži z různých epoch i světů. První z nich v podstatě neopustil rodný Královec, ale stal se jedním z nejvýznamnějších světových filozofů, kteří ovlivnili myšlení 19. a 20. století. Jeho dílo přesáhlo fakt, že byl Němec.

Druhý z nich se naopak proslavil hlavně tím, že byl Ukrajinec. Bandera v období druhé světové války založil hnutí za ukrajinskou nezávislost, využil podpory nacistického Německa a přízviska u jeho jména oscilují mezi "hrdinou" a "válečným zločincem".

Divoké dějiny dvacátého století způsobily, že se z Kantova Královce stal ruský Kaliningrad a Banderova Ukrajina může teprve dnes plně formovat svoji nezávislost. Z různých důvodů tak obě jména vyvolávají polemiky a ukazují, jak složitou zátěž dějiny naložily regionu mezi Berlínem a Moskvou a jak snadné je historii a její různorodý výklad zneužít k aktuálním politickým bojům a ovlivnění voličů, kteří − v drtivé většině − neumějí rozlišovat často jemné nuance historického vývoje. Anebo spíš své dějiny neznají skoro vůbec.

Kant nebyl ruský vlastenec

Rusové teď v Kaliningradu řeší kuriózní problém: vyhlásili internetovou anketu o nové jméno tamního letiště a ke zděšení ruských nacionalistů vyhrál právě Immanuel Kant, jehož tělo spočívá v hrobě v tamní katedrále. Hrob se stal spolu s plaketou označující místo jeho domu a filozofovým památníkem okamžitě terčem vandalských útoků.

Náčelník Baltské flotily, viceadmirál Igor Muchamtšin, nabádal námořníky, aby pro Kanta v anketě nehlasovali, protože byl "vlastizrádce" a psal "nepochopitelné knížky". Podle poslance Andreje Kolesnikova byl filozof "rusofob" a nebylo by vlastenecké "poněmčit" letiště, protože Kant přece nemůže být symbolem "ruského regionu".

Taková argumentace vlastně nepřekvapí, když se po desítky let sovětské vlády nedalo vůbec diskutovat o historii regionu, který se na konci druhé světové války stal z německého Východního Pruska ruským Kaliningradem. Debaty o dějinách mohly v postkomunistických zemích naplno vypuknout až po roce 1989 − a to evidentně ne úplně všude.

I dnes se ukazuje, že i téměř třicet let svobody slova bylo málo na to, aby se nejen uspořádaly bolestivé a často kontroverzní pohledy na minulost, ale aby bylo v podstatě možné i jen představit obyvatelům fakta − a nechat na nich, aby si udělali názor. Vzpomeňme na české debaty třeba o bratrech Mašínových nebo o roli prezidenta Edvarda Beneše po druhé světové válce.