Nenávidím mámin telefon

Obvyklou součástí domácnosti je počítač už přes 20 let, mnozí dnešní rodiče tak už dobře vědí, jaké je vyrůstat pod jeho vlivem. Debat o závislosti na počítačích, o vlivu her s násilím i o neodolatelném půvabu internetu proběhla už spousta. A závislost na hrách už patří mezi lékařské diagnózy. "Herní porucha", tedy projev stavu, kdy pro postiženého znamená počítačová hra víc než jiné životní zájmy, se letos dostala do mezinárodní klasifikace nemocí.

Rodiče už mohou z vlastní zkušenosti vědět, jak snadno může blikající obrazovka sežrat spoustu času a nakonec sebrat víc, než dává. Mohli by tak mít i "protilátky", díky kterým snáze stanoví režim svým dětem. Generace dvacátníků a třicátníků hrozbu zvládla, skutečnou závislostí na hrách trpí jen minimum lidí.

Jenže nové lákadlo lesklých displejů dotykových zařízení je ještě o stupeň zrádnější než počítače. S mobily či tablety děti přicházejí do styku často už v hodně útlém dětství. Zabavit batole videem na mobilu je lákavé. Zabere to celkem spolehlivě a ještě se můžeme kochat tím, jak rychle se robě naučí pustit si další klip a stane se zdatným uživatelem mobilního přístroje. Jenže se to vymstí. Pro zdravý vývoj jsou v takovém věku mnohem důležitější jiné podněty, v tom se psychologové shodují.

Současně je skoro nemožné tak malému dítěti vysvětlit pravidla, a to, že si nesmí mobil vynucovat. To je ostatně problém i ve vyšším věku. Proto je rozumné intenzivní kontakt dětí s mobily či tablety spíš oddalovat. Nemusíme se bát, že jim něco uteče.

A nezaškodí, když jsou rodiče tvrdí i na sebe. Nutkání být neustále on-line a pokukovat po mobilu i při běžných rodinných aktivitách je silné. Ale děti tím trpí. Snad nikdo si nechce ve školních pracích svého dítěte přečíst větu, kterou napsal jeden americký druhák: "Nenávidím mámin telefon a přál bych si, aby žádný neměla."