Čína chce být opět říší středu

Tři desítky let po vítězství komunistického režimu a tři roky po smrti jeho dosud uctívaného vůdce Mao Ce-tunga skýtala Čína obraz, který měl na míle daleko do slibované sociálně spravedlivé společnosti. V roce 1978 žily tři čtvrtiny obyvatel pod hranicí bídy a objem hospodářství země s miliardou obyvatel odpovídal tak Nizozemsku či Španělsku. Nyní, čtyřicet let od doby, kdy Teng Siao-pching prosadil v komunistické straně pragmatické reformy, které přivedly zemi k nynější prosperitě, je Čína druhou největší ekonomikou světa a velmocí, která se měří se Spojenými státy.

Neodbytně se vnucuje ještě jedno srovnání. Když v roce 1986 slavil Sovětský svaz 69 let od bolševické revoluce, občané se těšili z prvních závanů Gorbačovovy perestrojky, politického uvolnění, ale ekonomika, prolezlá korupcí a zatížená enormními výdaji na zbrojení, byla schopna do světa vyvážet takřka jen energetické suroviny.

Dnes, 69 let po ustavení komunistického režimu, je Čína zemí, u níž si státy, které od ní nakupují, musí klást otázku, zda je pro ně bezpečné nakupovat zde vyspělé technologie, ať už v podobě mobilních telefonů, nebo komunikačních sítí.

Prozíravost otce čínských reforem se někdy zjednodušuje do proslulého úsloví, že není důležité, zda je kočka černá, anebo bílá, ale jestli chytá myši. Teng Siao-pching, který chtěl svou zemi utrmácenou výstřelky a ukrutnostmi maoismu nasměrovat tak, aby si opět mohla říkat "říše středu", definoval rovněž zásadu, že Čína musí svou sílu skrývat a čekat na vhodný okamžik. Čtyřicet let poté už to nynější vládce Si Ťin-pching cítí jinak. Na loňském sjezdu komunistů vyhlásil, že v roce 2050 se má Čína stát vedoucí zemí světa.