Středověk trvá a (za)kázání sexuálních bulimiků

Edward O. Wilson kdysi trefně shrnul lidský úděl v jedné větě, která hezky vystihuje člověka jako zvláštního tvora, (s)tvořeného z nebezpečné kombinace. Máme instinkty z doby kamenné, politické instituce středověku a přitom jsme dnes obdařeni téměř božskou technologií. Stručné a tak krásně výstižné, že to pochopí i malé dítě, a přitom se nad tím může hloubavý člověk zamýšlet roky a stále nalézat nové podněty pro dobrodružství myšlenek.

Dnes bych se chtěl zaměřit na prostřední část věty, na ten středověk, na ony politické instituce. Jak první části (iracionální strachy), tak té poslední (božská technologie) jsem již mnoho inkoustu věnoval. Zato střední část, ta mi vždy přišla taková nejzáhadnější, nejnenápadnější a možná i nejméně škodlivá. Ale postupně.

Středověk totiž opravdu trvá, a to i v jiném smyslu, než zpívá David Koller v dnes již téměř lidové písni začínající slovy "sex je náš".

Jak? Různými způsoby. V boji národů o územní moc, v ideologických sporech, které válcují politiku, v představě Boha jako politického panovníka, který poroučí svým oddaným poddaným, ve spojování moci světské s božskou, v souzení lidí podle národnosti a tak dále.

Ovšem opravdu naplno a beze zbytku nám středověk zpřítomnila česká katolická církev. Tomáš Halík dostal důtku za to, že se veřejně názorově rozchází se svými "duchovními nadřízenými". Dodal bych (nejsem katolík, ale důvěrně znám Bibli), že ve skutečnosti asi ještě tak trochu za to, že do české církve, která je pohodlně usazena ve zdejším politickém smrádečku, vnáší evangelium. Ale to je můj vlastní pocit (boj o křesťanství uvnitř křesťanství nás teprve čeká).

Kastrovaná církev

Středověk byl dobou, kdy víra měla moc. Díky víře měla moc i církev. A chovala se podle toho.