Od Palachova příběhu jsem se nemohl odtrhnout. Věděl jsem, že nedokážu napsat biografii, ale mohu nabídnout pohled zvenčí, říká francouzský spisovatel Sitruk

Do Prahy přijel spisovatel Anthony Sitruk minulý týden, aby představil českou verzi své knihy Krátký život Jana Palacha. Ta ve Francii sklízí pochvalné recenze, zatímco v Česku se setkává s více či méně opatrnými rozpaky. Projevil je také historik Petr Blažek, autor ceněné Palachovy biografie, když v doslovu k Sitrukově knize upozornil na několik nepřesností či zkreslení, jichž se Francouz neznající český jazyk a mnohé zdejší reálie neuměl vyvarovat.

Nabízí se tedy otázka: Je vůbec možné, aby člověk, který se narodil až po smrti Jana Palacha, a navíc v demokratické zemi, dokázal objektivně interpretovat tento příběh? "Ne, to možné není," odpovídá na rovinu Anthony Sitruk. A ospravedlňuje svou metodu.

HN: Kdy jste se poprvé setkal s osudem Jana Palacha?

Objevil jsem jej díky filmovému dokumentu, který před 23 lety dávala francouzská televize. Jmenoval se Palach − zemřít pro svobodu.

HN: To jste byl mladý.

Bylo mi dvacet. Nevěděl jsem nic o pražském jaru ani ruské invazi, ale Palachův příběh mě tak zaujal, že jsem se od televize nemohl odtrhnout. Čin revolty a sebeobětování mě šokoval. Trvalo však ještě mnoho let, než jsem podnikl cestu do Prahy. A když jsem roku 2009 konečně poprvé vystoupal po schodech z metra na Václavské náměstí, došlo mi, že mám námět pro druhou knihu.

HN: Druhou knihu? Váš první román přece vyšel až v roce 2013.

Ale napsal jsem ho o čtyři roky dříve. Je to příběh bývalého pornografického herce, který dostane práci v klasickém filmu. Vím, to je hodně vzdálené Janu Palachovi, ale ten příběh se také zabýval společenskými otázkami − třeba postavením žen nebo právem na vlastní názor.

HN: Kvůli Janu Palachovi jste musel prostudovat spoustu literatury a zdrojů. Skoro si nedovedu představit, jak těžké muselo být pro Francouze jen se zorientovat v tehdejších československých politických a společenských poměrech.

Vzpomínám si, že jsem si někdy v 18 letech koupil velkou knihu Historie světa. O Československu je v ní jeden a půl stránky. Když chcete vědět víc, musíte ve Francii hledat specializované knihy a dobové noviny, přičemž je třeba počítat s tím, že ze 100 stránek využijete tak pětinu. Informace se opakují. Co se týká Jana Palacha, byly to zase noviny a pár kapitol, třeba v Dubčekově biografii je o něm asi půl stránky.

HN: To vás neodradilo?

Brzy mi došlo, že nemohu psát klasickou biografii. A to z několika důvodů. Zaprvé, životopis Jana Palacha už existuje, napsal jej doktor Blažek, stačilo by tedy jeho knihu přeložit do francouzštiny. Zadruhé nejsem Čech, nežil jsem v té době, potřebné erudice bych asi nedosáhl, ani kdybych studoval české zdroje. Co ale mohu nabídnout? Pohled zvenčí, který ukazuje, jaký ohlas vzbudil Palachův čin v zahraničí a proč je také dnes aktuální. Proto jsem zvolil roli cizince, který neumí česky, jeho znalosti jsou tedy kusé, přesto má touhu ten příběh objevit. To je mé východisko.

HN: V některých francouzských recenzích zaznělo, že jste se k této metodě vyprávění uchýlil až na druhý pokus.

Nejprve jsem napsal klasický román s fiktivními postavami. Ta kniha ale nikdy nevyšla, došel jsem k závěru, že není důvěryhodná. A tak jsem se dal do práce na druhé verzi a začal psát o člověku, který Palacha nikdy potkat nemohl, a přece chce.

HN: Váš text působí spíš jako esej nebo reportáž.

Životopisný román, tak bych ho charakterizoval. Ale otázkou je, čí je to životopis. Jana Palacha, nebo vypravěče? Vyprávím jeho příběh a zároveň také své vzpomínky, popisuji své představy, sny, cituji z knih, které jsem četl, z filmů, jež jsem viděl. Je to moje reflexe Janova příběhu.