Pod antarktickým ledovcem je dutina o ploše dvou třetin Manhattanu. Jeho zánik by nebezpečně zvedl mořskou hladinu

V průměru přibližně kilometr silný ledovec Thwaites najdeme v západní Antarktidě na pobřeží Amundsenova moře. Rozlohou je srovnatelný s Velké Británií, a i proto budí obavy. Thwaites se totiž sune do moře neboli stéká rychleji než ostatní antarktické ledovce. Kdyby roztál úplně, mělo by to nezanedbatelný vliv na růst hladiny světového oceánu.

Stal se proto předmětem intenzivního výzkumu, který přinesl nečekané výsledky. Jedním z nich je také objev obrovské jeskyně, která vyvolala takový ohlas. Není to s ní ale tak jednoduché, jak by se z mediálních výkřiků mohlo zdát.

Na mapách a satelitních snímcích vypadá Antarktida jako úhledně zaokrouhlený kontinent s dlouhým výběžkem An­tarktického poloostrova. Jenže tak to ve skutečnosti není − to, co vidíme, je z největší části led. Pod ledovcovým krunýřem, místy silným i více než čtyři kilometry, by byla linie mořského pobřeží úplně jiná.

Radarové mapování ukázalo, že skoro polovinu dnešní rozlohy tvoří shluk ostrovů a že zbylá pevnina je rozbrázděná hlubokými fjordy.

Jedním z překvapivých objevů posledních desetiletí bylo zjištění, že ledový pokryv Antarktidy není jen masa zmrzlé vody, která se po skalním podloží pomalu sune do moře. V proláklinách mezi ledovcem a horninou se rozkládají rozměrná sladkovodní jezera, která odvodňují skutečné řeky tekoucí k oceánu.

Antarktida tedy má svou říční síť jako jiné kontinenty, jen není vidět. Na koloběh vody a ledu tu má vliv řada faktorů, z nichž většina byla donedávna neznámá a ani dnes vědci ještě nejspíš všechny nerozpoznali. Není bez zajímavosti, že kdyby z Antarktidy zmizel všechen led, bylo by možné po moři doplout až k pólu, jak to v předminulém století popsal Jules Verne hned ve dvou románech (Dvacet tisíc mil od mořem a Ledová sfinga).