Za oponou vstupu: Za nápadem rozšířit NATO na východ stálo přesvědčení Havla, Wałęsy a Göncze, že střední Evropa byla a je součástí Západu

Dvě dekády, které uplynuly od vstupu Česka, Maďarska a Polska do NATO, už značně zamlžily, o čem se to vlastně v devadesátých letech v souvislosti s myšlenkou rozšířit alianci o bývalé sovětské satelity tak vášnivě diskutovalo a jaké cíle sledovali její podporovatelé a odpůrci. Vytrácí se tak zásadní porozumění motivům, které k rozšíření vedly.

Současné periferní postavení střední Evropy v mezinárodní politice pak přispívá i ke ztrátě povědomí o tom, jak zásadní roli hrála diskuse o našem členství v NATO při utváření americké zahraniční politiky po skončení studené války. Postupné rozšiřování aliance se mezitím stalo klíčovým prvkem ruské dezinformační kampaně a jejího příběhu o západní zradě a Rusku jako věčné oběti. Zjevný úspěch tohoto výkladu u některých Evropanů lze opět alespoň zčásti přičíst tomu, že za těch dvacet let pozapomněli, jak se v devadesátých letech k rozhodnutí rozšířit NATO dospělo a jak velké ohledy na ruské postoje a pocity brala Clintonova vláda jakožto nejdůležitější aktér celého procesu.

A konečně některé dnešní konflikty ve vztazích mezi USA a Evropou jsou jen aktualizací tradičních argumentů, které zaznívaly již před čtvrtstoletím právě v souvislosti s rozšířením aliance.

Budovatelé liberálního řádu

Myšlenka rozšířit NATO začala v americké administrativě klíčit v dubnu 1993, kdy se prezident Clinton ve Washingtonu poprvé osobně setkal s prezidenty Havlem, Walesou a Gönczem. Ti dokonale využili příležitosti a Clintonovi předestřeli plnou škálu důvodů, proč jejich země hodlají o alianční členství usilovat. Americkému prezidentovi vysvětlili, že střední Evropa se hodnotově a historicky cítí být součástí Západu, ale nachází se v politickém a bezpečnostním vakuu. Její demokratické systémy jsou křehké a potřebují západní podporu. Členství potvrdí nejen politickou reorientaci středoevropských zemí, ale i transformaci jejich politické a kulturní identity. Středoevropané sice nečelí bezprostřednímu ohrožení, ale jejich geopolitická neukotvenost může hrozby přivolat. Integrace střední Evropy do NATO bude příkladem pro ostatní a povede k šíření demokratizačního étosu na východ. Veřejná diskuse o tom, zda, proč, jak, kdy a kam alianci rozšířit, pak v USA probíhala po celá devadesátá léta a zapojily se do ní doslova zástupy politiků, diplomatů a akademiků.

Důvod tak velkého zájmu nejlepších mozků Ameriky byl zřejmý: nešlo jen o bezpečnostní zajištění několika středoevropských zemí, ale především o to, jakou roli ve světě budou Spojené státy po skončení studené války hrát. Clintonova vláda využila projekt rozšíření jako prostředek k potvrzení dominance wilsonovského internacionalismu v americké zahraniční politice a k potlačení izolacionistických tendencí. Před pětadvaceti lety tak došlo k tomu, že se téma bezprostředně související s naší zemí a jejím mezinárodním postavením, v němž se navíc silně angažovala tehdejší česká politická reprezentace v čele s Václavem Havlem, propojilo s diskusí o budoucnosti americké zahraniční politiky jako takové.

Clintonovští liberálové došli k přesvědčení, že Spojené státy musí využít své jedinečné globální převahy k prosazení strategických záměrů wilsonovské zahraniční politiky: univerzálního rozšíření demokracie a vybudování institucionalizovaného světového řádu, jehož budou USA svorníkem. Stabilizace střední Evropy tak měla být pouze prvním krokem k "jednotné, svobodné a mírové Evropě". Konečným cílem byla demokratizace Ruska a jeho integrace do celoevropské bezpečnostní architektury. V Clintonově politice tak měly rozšíření NATO a podpora demokratizace Ruska tvořit dvě poloviny téhož projektu a jedno se nemělo dít na úkor druhého. Proto také k rozšíření došlo až po dlouhých šesti letech: obava, aby nepodkopalo pozici ruských reformátorů, vedla k četným odkladům diktovaným ruským volebním kalendářem či potřebou vyjednat s Ruskem různé politické kompenzace, jež nakonec zajistily alespoň jeho tichý souhlas s rozšířením.

V neposlední řadě byla ve hře i nutnost reformovat samotnou alianci. Rozšíření mělo být prostředkem její modernizace a adaptace na nové poměry. Pokud měla aliance své vítězství ve studené válce vůbec přežít a dál fungovat jako rámec pro politickou a vojenskou spolupráci USA a Evropy, musela projít proměnou. A právě rozšíření jí mělo dodat nový a srozumitelný účel a obhájit její smysluplnost v očích americké veřejnosti.