Jednodušší maturita vzdělání neohrozí

Poté co loni v létě odvolal ministr školství Robert Plaga šéfa Cermatu (Centra pro zjišťování výsledků vzdělávání) Jiřího Zíku, slíbil, že stát se bude věnovat pouze hodnocení didaktických testů, nikoliv slohových prací či ústních zkoušek. Svůj slib dodržel a nový školský zákon, který počítá s novou podobou maturit od roku 2020/2021, opravdu přenáší pravomoci za ústní a písemnou část maturit zpátky do škol.

A vůbec nejde o špatnou změnu, přestože jí kritici vyčítají, že se sníží obtížnost maturity podle jednotlivých typů škol a že zkouška, která měla být jednotná pro všechny, bude opět rozdílná. A že to může mít devastační důsledek na vzdělání jako celek. Jenže středoškolák, který neusiluje o vysokou školu, ale přesto maturitu nutně potřebuje (aby se mohl ucházet o nějakou pracovní pozici, která zkoušku vyžaduje ze zákona), nemusí mít stejný přehled o literatuře jako budoucí student pedagogické fakulty. Navíc centrální hodnocení slohových prací v minulosti doprovázely problémy. Je pravda, že by středoškoláci měli umět číst a psát pokud možno gramotně a srozumitelně, s čímž má problémy i mnoho vysokoškolsky vzdělaných lidí, nicméně ne všichni potřebují ke kariéře to samé. A pokud neexistuje jiná závěrečná zkouška než maturita, která by měla stejnou sílu podle zákona, potom její přizpůsobení školám není na škodu.

Didaktický test by si ale zasloužil změnu. Po průšvihu v roce 2016, kdy měli žáci v textu najít epizeuxis (básnická figura, která je založena na opakování slova nebo slovních spojení), přičemž většina žáků nevěděla, co to vlastně je, se Cermat lehce poučil. Když chtěl po studentech, aby v roce 2017 našli anakolut (vyšinutí z větné vazby) či zeugmu (spřažení dvou výrazů jedním závislým členem), aspoň našli v závorce vysvětlivky v češtině, co mají hledat. Přesto se didaktické testy nevyhnuly kritice − jsou prý zahlceny dlouhými a nepochopitelnými texty.