Kouzlo socialismu je v tom, že nikdy nefungoval. I proto se při každé krizi vrací naděje, že teď už by mohl

Před deseti lety vrcholila globální finanční krize. Barack Obama odpočítával úvodní týdny v Bílém domě. A první, co musel řešit, byla záchrana americké ekonomiky. Mnozí říkali, že před kapitalismem.

"Takřka jednohlasně se dnes společností šíří názor, že ekonomická krize uplynulých let představuje konec kapitalismu." Ne, citovaná slova nepocházejí z roku 2009, i když by mohla. Jsou z roku 1932. Vyřkl je tehdy původem rakouský ekonom Ludwig von Mises.

"Kapitalismus prý selhal, není s to řešit ekonomické problémy, a tak lidstvo nemá jiné alternativy než přechod k plánované ekonomice, k socialismu," pokračoval. U nás, v tehdejším Československu, socialismus nastal šestnáct let poté. A skončil dlouhých 57 let po Misesově výroku. K čemu vedl, dobře víme.

Z uvedeného plynou dvě ponaučení. Zaprvé, společenské důsledky hlubokých ekonomických krizí, včetně té globální z doby před deseti lety, mohou trvat desetiletí. Zadruhé, vzhledem k historické zkušenosti z 20. století je krajně nebezpečné hledat lék na pokrizový společenský zmar v té či oné odrůdě socialismu. Pokud totiž kapitalismus opravdu selhal, pak socialismus ani nikdy nefungoval. V tom je možná jeho jakési věčné kouzlo. Protože nikdy nefungoval, poskytoval vždy naději, že jednou lépe fungovat bude. V praxi se však lidé zpravidla vždy raději vrátili ke kapitalismu, chápeme-li jej v nejširším smyslu slova: jako jakýkoliv systém, v němž dominují tržní prvky nad centrálním plánováním.

Zvláště v krizové době podléhají představě o zkázonosnosti kapitalismu také někteří prominentní ekonomové. Tak ve 30. letech vedl zmíněný Mises (a s ním kolega Friedrich von Hayek) s ekonomy Oscarem Langem a Abbou Lernerem takzvanou debatu o kalkulaci za socialismu. Týkala se toho, jak se budou v případném socialismu, tedy při absenci peněz, cen či soukromého vlastnictví, kalkulovat, tedy "rozpočítávat" ekonomické zdroje mezi jednotlivá jejich užití. Lange a Lerner tvrdili, že socialistická kalkulace je možná, a že tedy socialismus a centrální plánování mohou být úspěšné. Mises s Hayekem oponovali. Kdo byl blíže pravdě, dnes dobře víme taktéž.

Rentiéři jako zlo

Po pádu investiční banky Lehman Brothers v září 2008 a následné celosvětové ekonomické pohromě opět v mnohých lidech, často mladých, klíčí naděje, že "socialismus 2.0" už se skutečně podaří. Tuto naději živí znovunalezená víra, že kapitalismus má v sobě zakódovánu cestu ke zkáze a je jen otázkou času, než k ní dojde. Předním věrozvěstem je těmto lidem francouzský ekonom Thomas Piketty. Před pěti lety celosvětově zaujal bestsellerem Kapitál v 21. století. Základní tezí knihy je, že bohatství nashromážděné v minulosti se rozhojňuje rychlejším tempem, než jakým rostou mzdy. Z podnikatele či jeho dědiců se tedy nezbytně stává rentiér, který − navíc − zaujímá stále dominantnější postavení oproti těm, kteří vlastní "jen" své ruce a hlavu. Těm, kteří tedy mohou trhu nabídnout pouze svoji práci, nikoliv ovšem už kapitál. Rentiér přitom žije právě z kapitálu − tedy z bezpracného příjmu v podobě dividend, úroků či třeba výnosu z pronájmu.

Piketty ve svém díle − a ne pouze ve zmiňované knize − klade důraz na vzájemný, do značné míry protikladný vztah práce a kapitálu. Oživuje tedy svým způsobem marxismus, jelikož vrací na scénu střet jakéhosi novodobého "proletariátu" a novodobé "buržoazie". Ostatně jeho nejznámější dílo svým názvem na Kapitál Karla Marxe odkazuje. Hovoří-li Piketty o nerovnosti, spatřuje její zdroj právě v rostoucí dominanci kapitálu ("buržoazie") na úkor práce ("proletariátu"). Kapitál se podle něj nutně koncentruje v rukou stále užšího kruhu kapitalistů, rentiérů, kteří si přitom užívají bezpracného života, když na ně vydělává stále širší armáda pracujících. Pokud státy včas nezasáhnou, příslovečné jedno procento nejbohatších bude ve vyspělých tržních ekonomikách tvořeno zahálčivou třídou bohatých. Bohatých rentiérů.