Esej Petra Honzejka: Bloudění šestiprocentního ratlíka. Lidovci volí nového předsedu a zkouší překročit svůj stín

Už to tak bývá, že z politika nakonec zůstane v paměti jedna jediná věta. V případě odcházejícího předsedy lidovců Pavla Bělobrádka to zřejmě bude výrok pojednávající o tom, že "lidovci už nechtějí být tím poštěkávajícím šestiprocentním ratlíkem, chtějí být vůdčí, rozhodující silou". Bělobrádek tuhle větu pronesl, když zdůvodňoval pokus o volební spojenectví se starosty v minulých sněmovních volbách. Spojenectví jak známo zkrachovalo. A lidovci se stali ještě o něco menším ratlíkem − měřeno volebním ziskem je jeho "koeficient" aktuálně 5,8 procenta. Bělobrádkova věta má ale i jiný než pouze anekdotický rozměr. Je dokonalým vystižením dvojjediné esence KDU-ČSL: na jedné straně limitovaný okruh voličů, na straně druhé věčná ambice přerůst sami sebe. Bělobrádek na brněnském sjezdu odchází − a objektivně vzato jako úspěšný předseda, který stranu vytáhl ze stavu blízkého klinické smrti −, ale pocit nenaplněných ambicí ve straně evidentně zůstává. Mají lidovci, kteří letos slaví sto let existence a optimisticky říkají, že načínají další stovku, šanci, že se jim konečně podaří překročit vlastní stín?

Cesta lidovců od desíti k pěti

Je nepochybné, že pokud jde o dobu největší slávy, musí se KDU-ČSL dívat do minulosti. Celé období první republiky na tom byli lidovci lépe než dnes. Ve volbách získávali mezi osmi a deseti procenty hlasů − v těch vůbec prvních, v roce 1920, měli dokonce 11,3 procenta − a byli pevnou součástí takřka všech prvorepublikových vlád. Díky koaličnímu potenciálu dokázali prosazovat program a uplatňovat vliv mnohem více, než to odpovídalo volebnímu zisku. Jejich zakladatel a předseda Msgr. Jan Šrámek má na kontě naprosto impozantní výčet pozic. Byl postupně ministrem železnic, veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, pošt a telegrafů, sociální péče a na závěr ministrem pro sjednocení zákonů a organizaci správy Československa (ano, takové ministerstvo existovalo). Byl i předsedou exilové londýnské vlády a po válce, do roku 1948 vicepremiérem.

Také po pádu komunismu lidovci mířili vysoko. V devadesátých letech se pevně usídlili ve vládách a vyvrcholením úspěšného období byl volební zisk devíti procent v roce 1998 na závěr éry předsedy Josefa Luxe. "Ten byl nejúspěšnějším polistopadovým předsedou KDU proto, že byl schopný udržet přízeň nejen konzervativních, ale i liberálnějších voličů. Bylo důležité, že měl vizi 'třetí síly', což tehdy znamenalo pozici mezi pravicovou ODS a levicovou ČSSD," říká specialista na politický katolicismus z Masarykova ústavu Akademie věd Michal Pehr.

Pak přišel ještě lidovecký volební úspěch v roce 2002 v rámci koalice s Unií svobody, ale poté už nastalo střídavě oblačno. Na angažmá ve dvou vládách vedených ČSSD to ještě stačilo, ale pokud jde o volební výsledek, šlo to s lidovci trendově z kopce − měřeno procenty, od sedmi k pěti. Jednou dokonce vypadli ze sněmovny a Pavel Bělobrádek měl co dělat, aby je vrátil v roce 2013 zpět. Není divu, že dnes, kdy lidovci v preferencích často opět hledí na pětiprocentní hranici zdola a jejich deset poslanců posedává v opozičních lavicích, se nostalgické vzpomínky na doby slávy prolínají s představami, jak se dostat na politickém žebříčku o hodně výš.

"Strana pro ty, kteří chodí do kostela"

Jenže je něco takového vůbec možné? Poctivě řečeno, pokud se budou lidovci pokoušet dostat "nahoru" svépomocí, je v současné době úspěch krajně nepravděpodobný. "Zásadně se mohli prosadit v roce 1990. Tehdy měli šanci stát se stranou, která mohla mít širší esprit. Vznikalo politické spektrum a lidovci mohli být těmi, kteří nabídnou to, co nabízí CDU v Německu. Tedy spojení křesťanů, liberálů, konzervativců, které nebude fixováno striktně na katolický segment voličů. Tehdy se to ale nepovedlo a dnes už česká politika vypadá úplně jinak," vysvětluje politolog brněnské Masarykovy univerzity Lubomír Kopeček.