Komentář Tomáše Sedláčka: Hawai, nebo bez lepku? Demokracie jako složitá pizza

Před dvěma týdny jsem požádal své studenty, aby se mezi sebou domluvili na jednotné volbě oběda. Představte si, že jedete kamsi autobusem, u motorestu se skupina vyhrne ven a má hlad. V motorestu ovšem není čas na to, aby si každý za sebe objednal, na co má chuť. Kuchař je šikovný a ochotný a uvaří vám rád cokoli, jen za podmínky, že se jedná o jednotné jídlo.

Poté co se vyjasnily detaily hry, nastal mezi studenty zmatek. Ten navrhoval to, ti zase lomili rukama nad tou či onou volbou. Chvíli z toho byla kakofonie bez metody, částečně zábavný a částečně žalostný pohled na skupinu mladých, inteligentních lidí, chtějících, ale neschopných se domluvit.

Zaprvé je zajímavé, že i ve svobodném demokratickém procesu je paradoxně potřeba jistá centralizace. Je třeba někoho, kdo utiší onu kakofonii a začne masu orchestrovat. Někoho, kdo například vůbec určí, že se bude hlasovat.

Zpočátku zkrátka všichni přes sebe volali, co chtějí za jídla. Třída nemá žádného "předsedu", a už vůbec ne protokoláře, všichni jsou si zcela rovni. Zajímavé je, že ani studenti, kteří jsou během přednášek relativně nepřehlédnutelní a zapojují se do debat a diskusí, se této role neujali. Samotného mě překvapilo, jak dlouho tento chaos mnoha hlasů trval. Trval tak dlouho, že jsem se role toho, který určuje hlasování (Což není tak triviální věc, jak se zdá − bude mít každý právo veta, nebo se pojede na většinu? A jak těsná většina bude stačit?), musel ujmout já, z jakési autority přednášejících. Neměli jsme na to celý den. Kdybych to nebyl já, museli by si studenti nejdříve určit svého dirigenta, což by probíhalo zřejmě opět volbou. Nebezpečím by ovšem bylo, že ti, kteří by nebyli spokojeni s výsledkem (ne každý chtěl pizzu), by pak reptali a chtěli orchestrátora jiného s tím, že jiným vedením a jiným postupem by se došlo k jinému výsledku.