Mimochodem Davida Klimeše: Sedm úkolů, které musí Česko splnit, aby opravdu vyřešilo dluhovou krizi

Už jen dva dny a pád do neřešitelných dluhů by měl být minulostí. Vždyť 1. června začínají platit nová pravidla oddlužení, o která se zákonodárci na přelomu roku tak moc hádali, ale nakonec novelu insolvenčního zákona přijali.

Tehdejší ministr spravedlnosti Jan Kněžínek se radoval, že na oddlužení nově dosáhnou další desítky tisíc lidí. Politici si gratulovali k smysluplnému kompromisu a o dalších tématech spjatých s dluhy se od té doby odmítají bavit s tím, že "máme přece tu novelu". A úlevě z dobře odvedené práce odpovídal i razantní pokles debaty o tématu exekucí, dluhů a předlužení. Když poslanci podruhé novelu v lednu schvalovali, podle databáze mediálních textů Newton se ten měsíc objevilo dokonce rekordních více než dva tisíce textů o exekucích.

A od té doby je už zase ticho. V médiích je k tématu najednou o stovky článků méně, od předlužení jsme se vrátili zpět ke stranickým preferencím. A politici se tváří, že mají v této oblasti hotovo: "Už během projednávání novely insolvenčního zákona bylo zřejmé, že toto téma chtějí mít poslanci takzvaně z krku. Po schválení novely pak nabyli dojmu, že je hotovo, problém je vyřešen. Tak to ale není. Novela není samospásná a má spoustu mezer, které její praktický dopad výrazně snižují," říká ředitel Institutu prevence a řešení předlužení Radek Hábl. A souhlasí i ekonomka Zuzana Fišerová, která se odborně zabývá výzkumem zadlužování fyzických osob: "Souhlasím s tím, že novelou to teprve začíná, nyní uvidíme, jaký bude výklad ze strany jednotlivých soudů, zcela jistě se v tomto ohledu dočkáme zpřesňující judikatury." Zatímco se tedy výkladově hodně nejasná novela bude v českém právu hledat, politici by měli spadnout ze svého růžového obláčku a pokračovat dál v úsilí o zavření dluhové pasti.

Zde je sedm úkolů, které politici budou muset vyřešit.

1. Jak se dostat k Pelikánově nule

Když zavzpomínáme na dávné časy a podíváme se do předvolební knížky slibů Andreje Babiše "O čem sním, když náhodou spím", narazíme na slib razantní změny oddlužení: budete splácet dluhy, co to jde, alespoň něco během tří či pěti let, nejhůře sedm let, i když nesplatíte nic. "Zní to férově?" ptal se Babiš voličů. No zní, ale tehdy tuhle kapitolku knížky garantoval ministr spravedlnosti Robert Pelikán a za ním se už zavřela politická voda. A stejně tak za jeho nulovou variantou. Nynější kompromis sice odstranil možnost vstupu do procesu oddlužení až poté, co dlužník prokáže schopnost splatit alespoň 30 procent dluhu. Na konci ovšem ještě znovu rozhodne insolvenční soud.

Navíc nula v tomto případě znamená mít alespoň dvě tisícovky na minimální platbu a tisícovku na insolvenčního správce. Minimální splátka a nejistota, jak na konci vše posoudí soud, podle Hábla "zabrání vstupu těm nejzranitelnějším skupinám s nejnižšími příjmy − například důchodcům či rodičům samoživitelům". Podobně to hodnotí i Fišerová: "Z tohoto pohledu se jevila Pelikánova původní varianta 'nula procent za sedm let' logičtější a hlavně pro všechny dlužníky jasnější. Ten, kdo dluží více, platí déle." Novela tak poptávku po "Pelikánově nule", tedy možnosti dostat se z dluhů i pro ty s nejnižšími příjmy, nijak nevyřešila. Respektive literou ano, ale rozhodně ne smyslem.

2. Insolvence logiky