Ocitá se evropská měnová politika v pasti?

Zasedání Evropské centrální banky přineslo minulý čtvrtek několik překvapení. Jednak kroky ECB ve směru uvolnění měnových podmínek překonaly očekávání. Dále překvapil fakt, že pokles výnosů evropských vládních dluhopisů a oslabení eura vůči dolaru, tedy pohyby adekvátní situaci, trvaly jen pár desítek minut. A zaujala i nejednotnost, kterou ohledně přijatých rozhodnutí deklarovalo hned několik členů vedení ECB.

Centrální banky ladí svou politiku v době, kdy svět čelí dopadům obchodních válek a politických nejistot včetně nedořešeného brexitu. To platí nejen pro ECB. S těmito problémy se však měnová politika neumí vypořádat. Může zmírnit jejich dopady, neodstraní ale příčiny. Navíc je při stávající uvolněnosti měnových podmínek v eurozóně otázkou, kolik dodatečného užitku kroky ECB přinesou.

Měnová politika je v pomyslné pasti. Zápasí s problémy, které jí vlastně nepřísluší, ECB již navíc takřka vyčerpala své možnosti. Ne náhodou prezident Draghi zdůrazňuje nutnost prorůstové rozpočtové politiky, s čímž rezonují i signály přicházející z Německa.

Když sečteme výše uvedené včetně vnitřní rozdělenosti ECB, tak reakce trhů v podobě růstu výnosů německých vládních dluhopisů a posílení kurzu eura není překvapivá. Pro ekonomiku eurozóny to ale není devastující. Měnové podmínky jsou velmi uvolněné a budoucnost není, bohužel, postavena na tom, zda ECB stlačí tržní úroky o zlomek procenta dolů.

Pokles globálních nejistot a případný fiskální impuls v Německu, to je žádoucí vývoj. Reakcí by ostatně bylo další posílení eura a růst bezrizikových úrokových sazeb v eurozóně, aniž by to nějak vadilo.