Upozaďte Londýn a dejte pravomoci regionům, poradil Čech Britům, aby víc hospodářsky rostli. Vyhrál prestižní ekonomickou cenu

Martin Kábrt pochází ze Sokolova, ale od třinácti let strávil většinu času na gymnáziu Open Gate v Babicích u Prahy. V posledních šesti letech žije v Anglii. Vystudoval tam dvě vysoké školy a nyní pracuje v poradenské firmě London Economics. Za mnohé vděčí stipendijním programům, díky kterým mohl v zahraničí vystudovat. Letos o něm bylo slyšet jako o Čechovi, který se svým týmem vyhrál třetí nejprestižnější ekonomickou soutěž na světě IPPR a získal v přepočtu 1,5 milionu korun.

HN: Jak vás napadlo se do takové soutěže přihlásit?

Loni v listopadu mě můj kamarád z Česka upozornil na britský think-tank, který vypsal soutěž o 150 tisíc liber, do níž se může přihlásit úplně kdokoli. Chtěli nové nápady, zejména od lidí, jejichž vize ještě ve veřejném prostoru nezazněly, a dali velmi obecné zadání: jak zrychlit a zkvalitnit hospodářský růst v Británii. A mě to zaujalo.

HN: Měl jste nějaký dobrý nápad?

To ne, ale v té době jsem tam žil už šest let. Pracoval jsem na mnoha místech ve státní správě v Evropské unii, dobře jsem si uvědomoval věci, které v Británii nefungují. Moji kolegové v poradenské firmě London Economics, kde pracuji, jsou také ze všech koutů světa, tak jsem si řekl, že když postavíme tým s tolika zkušenostmi, mohli bychom vymyslet něco dobrého.

HN: Čeho se vaše práce týkala?

Centralizace. Ta je v Británii opravdu velká. Administrativní celky na úrovni krajů zde prakticky neexistují, vše se řídí z Londýna. Vláda už zkoušela přesunout úřady do menších měst, ale nefungovalo to. Ztráceli kvalitní zaměstnance a úředníci nakonec stejně vykonávali jen dílčí práce, konečné slovo měl vždy Londýn. Dva regiony, Londýn a jih Anglie, tvoří asi 40 procent HDP.

HN: A vy jste napsali, že se to musí změnit.

My jsme napsali, že pro to, aby se decentralizace povedla, musí přijít víc konsolidovaných kroků najednou, jednotná strategie, aby to fungovalo. Je potřeba dát krajům větší pravomoce. Víc peněz, o jejichž investování si rozhodnou samy. Musí si vybudovat vlastní infrastrukturu, dopravní, ale třeba i digitální, postavit školu tam, kde ji potřebují.

HN: Řešili jste tedy i co udělat pro to, aby tam lidé chtěli pracovat a stěhovat se tam?

Spíše to, které pravomoce a odpovídající část rozpočtu předat níž. Chvíli jsme zvažovali věci typu, že by bylo dobré vybudovat parky v Manchesteru, aby se lidem líp žilo, ale pak jsme si říkali, copak v Manchesteru nejsou parky? A uvědomili si, že nejsme v 19. století, abychom plánovali společnost. A že řešení netkví v tom, že se zase z Londýna do regionů napíše, jak v nich lidé nechtějí žít, protože to tam není hezké. Napsali jsme, že o investicích nebo strategii, jak do regionu přilákat firmy, musí rozhodovat lidé, kteří v tom místě opravdu žijí, ne úředníci z Londýna.

HN: Jak moc to bylo časově náročné?

V prvním kole jsme měli sepsat "jen" deset stránek zajímavých nápadů, v našem případě na téma decentralizace. Odeslali jsme papíry a zapomněli na to. Za dva měsíce se nám ozvali, že by nás rádi pozvali do druhého kola. Tam už jsme museli nápady rozpracovat odborně, včetně citací a konkrétních návrhů, na kterých místech se to bude řešit, v jakých fázích. To už jsme věděli, že nám to sebere hodně času, a přemýšleli jsme, jestli to nemáme vzdát.

HN: Báli jste se konkurence?

Ano. Obávali jsme se, že když se přihlásí tři profesoři ekonomie, kteří se tomu věnují třicet let, nemáme proti nim šanci. Mohou na tom pracovat ve škole, kdežto my jsme to smolili večer po práci. Dělali jsme na tom dva měsíce, večery, víkendy. V den termínu odeslání jsme chtěli už jen ladit detaily, ale práce zbývalo mnohem více. Odeslali jsme to ve 23:58 a nezbývalo než doufat.

HN: Čekali jste, že vyhrajete?

Vůbec ne. Doufali jsme, že získáme alespoň některou z menších cen, aby se naše práce někde otiskla a my neměli pocit, že jsme do toho zbytečně investovali čas. Do poslední chvíle jsme se ještě rozhodovali, jestli se nepřihlásíme do kategorie do 25 let s tím, že bychom ty starší z projektu vyškrtli, abychom měli větší šanci − včetně mě, bylo mi čerstvě 26. Nakonec jsme to zavrhli. Vyhráli jsme sdílenou první cenu společně s týmem profesora z Univerzity v Cambridgi. Ten se díval hodně zpátky do historie, jak se vyvíjela země předtím a jak teď. On porovnával s minulostí, my s jinými zeměmi a obojí porotu zaujalo.

HN: Vyhráli jste 50 tisíc liber, v přepočtu zhruba jeden a půl milionu korun. Co jste s penězi udělali?

Každý přišel s nějakým nápadem na charitu, která se mu líbí. Dohodli jsme se, že zaplatíme část studia jednomu kamarádovi, který nedal dohromady peníze. Můj kamarád, který mi o celé soutěži řekl, dostal lístky do lunaparku. Co zbylo, to jsme si rozdělili. Všichni jsme pár let po škole, skoro všichni z týmu musí splácet půjčky na školné.

HN: Rozhodli jste se dát peníze na vzdělání, vy sám jste studoval prestižní školy jak v Česku, tak v zahraničí také díky donorům. Je to z vaší strany nějaká forma "poděkování"?

Dá se říct, že ano. Díky stipendiím manželů Kellnerových a jejich nadaci The Kellner Family Foundation jsem od kvarty chodil na soukromé gymnázium Open Gate, později mi zaplatili bakalářské studium na Univerzitě v Yorku a přispěli na magisterské studium na London School of Economics. Část peněz jsem také dostal od nadace manželů Tomáše a Martiny Krskových, od nadace Radima Passera a jako stipendium přímo od univerzity. Za to, že jsem mohl vystudovat tyhle dobré školy, vděčím jiným lidem než jen sobě a svým rodičům a to člověku vytvoří závazek, že pak chce také dělat podobné věci.

HN: Jaké bylo žádat o peníze na studium? Podle čeho nadace rozhodovaly, zda vám finance poskytnou?

U Kellnerových tam seděli odborníci, měli připravené dotazy, chtěli vědět o mém studiu, práci, plánech do budoucna. U Krskových to bylo jiné. Přišel přímo Tomáš Krsek, co jsem říkal o své práci, ho moc nezajímalo. Chtěl vědět, co jsem v poslední době četl zajímavého. Mluvil jsem o tom, že chci studovat v Londýně, a on mě přesvědčoval, ať jdu raději do Německa. Nakonec mi ale peníze dal, i když jsem si prosadil ten Londýn.

HN: Přesto jste si musel půjčovat. Už to máte splacené?

Naštěstí už mám půjčky splacené a nemusel jsem ani do banky, půjčil mi kamarád. Život v Londýně byl velmi drahý, hlavně za bydlení tam člověk utratí spoustu peněz. V Británii dostane půjčku od státu na studium na vysoké škole každý, kdo o ni požádá. Po skončení studií, až najde práci, musí začít splácet, ale skoro nikdo ji nesplatí. Půjčka má docela vysoký úrok, kolem šesti procent, tak si představte, že dokončíte studium s dvoumilionovým dluhem, který každý rok ještě o šest procent vzroste. V praxi je to jen taková daň, kterou člověk musí splácet patnáct nebo dvacet let po škole. Pak to končí. Dělali jsme na to studii a jen malá část studentů splatí půjčku celou. Na druhou stranu vláda s tím takto počítá a výhodou je, že pak mají více peněz na vzdělání a studenti si ho také víc váží. Když vědí, že každý rok je stojí 300 tisíc korun jen na školném, tak ho zbytečně neprodlužují.

HN: Jak jste se dostal k ekonomii jako oboru? Přišlo to už na gymnáziu?

To právě vůbec ne. Měl jsem rád češtinu a zaměřoval jsem se na fyziku a matematiku, můj fyzikář, myslím, doufal, že půjdu tímhle směrem. Pak jsem byl mezi septimou a oktávou na letní škole na Johns Hopkins University v Americe, kam jsem se hlásil na kurz ve fyzice. Jenže jsem byl už moc starý a na pohovoru v Brně mi řekli, že pro mou věkovou kategorii se nabízí už jen jeden předmět, a to civic leadership, takže něco jako základy společenských věd. Já jsem se připravoval na povídání o astrofyzice a oni mi řekli, že se chtějí bavit o etických a společenských problémech. Nakonec jsem něco řekl a jim se to líbilo.

Dokonce mi schválili plné stipendium.

HN: Takže je to vlastně dílo náhody?

Trochu. Když jsem se na začátku oktávy začal hlásit na vysoké školy, už jsem se soustředil na trojobor filozofie, politologie, ekonomie. Na ekonomii mě tehdy zaujalo, že se mohu věnovat společenské vědě a přitom neopustit matematiku. Rozeslal jsem přihlášky do Británie a z několika možností si vybral University of York, kde se mi líbilo, že mají pro můj obor zřízenou celou fakultu.

HN: V Londýně pořád žijete. Co tam děláte?

Pracuji v poradenské firmě London Economics. Asi 60 procent svých projektů děláme pro veřejné instituce napříč Evropou, jsme vlastně taková prodloužená ruka státní správy. Například když chce Evropská komise nějakou nezávislou dopadovou studii nových politik. Takže je to takový výzkum, pročítáme dostupnou literaturu, konzultujeme věci s odborníky, počítáme, hodně pracujeme s daty.

HN: Máte sám zkušenost s prací ve státní správě?

Ještě když jsem studoval, vždycky v létě jsem pracoval ve státní správě tady v Česku nebo v Evropské unii. V roce 2014 jsem pracoval na ministerstvu zahraničních věcí. Nejdřív jsem byl na stáži v Bruselu, druhou půlku léta jsem strávil v Černínském paláci na odboru ekonomické diplomacie. Další rok jsem sbíral zkušenosti na Úřadu vlády. Pak jsem vyrazil do Evropské komise, Evropského parlamentu a do Evropské centrální banky. Ty rozdíly jsou tam skutečně velké.

HN: Je na tom Česko v porovnání s Británií či Evropskou unií hůř?

Připadá mi, že v Česku do státní správy neumíme nalákat schopné lidi. V Británii mají velmi promyšlený systém stáží, šikovné studenty chodí úředníci lovit už do školy. Navíc jim nabízejí třeba výsluhy nebo tam úředníkům dávají šlechtické tituly. Možná to zní úsměvně, ale funguje to a je to vlastně zadarmo. Stáže v Británii jsou placené, tady v Česku jsem musel sám instituce obesílat e-maily a za práci mi nezaplatili. Bydlel jsem u bratra a přivydělával si po večerech na brigádách, abych na tom aspoň netratil. Na stáže do britských institucí se hlásí tisíce lidí z prestižních vysokých škol a mnoho z nich se na ně ani nedostane. Chápu, že nemáme tolik peněz, ale mohli bychom se alespoň více snažit udělat úřednická místa atraktivnější. Aby lidé nebrali státní správu jako zaměstnání, kde je vlastní iniciativa spíše přítěží a je velmi těžké tam něco změnit.

HN: Co plánujete teď, zůstanete v Londýně?

Svou práci v London Economics mám rád, ale i kvůli brexitu s přítelkyní rozmýšlíme, jak dlouho tu chceme žít. Je možné, že se jednou vrátím do české nebo evropské veřejné správy, láká mě třeba Evropská centrální banka. Když jste schopný manažer, můžete se brzy dostat i do vedoucích funkcí. V Evropské komisi se více hledí na odpracované roky.

HN: Jaká je teď v Londýně kvůli brexitu atmosféra?

Nikdy nezapomenu ten den po referendu. Všichni byli jako opaření. Rozpaky neskrývali ani ti, kteří brexit volili. Nikdo si nebyl jistý, jak s tím naložit, co to vlastně znamená. Pak následoval cirkus, který všichni známe ze zpráv. Po třech letech ale myslím, že převažuje především únava a hořkost. Ať už dopadne brexit jakkoli, bolestivé jizvy v britské společnosti zůstanou.

HN: Cítíte nějaké negativní emoce vůči tomu, že tam pracujete jako cizinec?

Nikdy jsem se vůči sobě nesetkal s nějakým výrazným projevem xenofobie. To ale neznamená, že neexistuje. Není pochyb, že migrace byla jedním z klíčových důvodů, proč se Britové v referendu rozhodli z unie vystoupit. Cítili například tlak na veřejné služby − přeplněné školy nebo nemocnice, nedostatek policistů, nedostupnost bydlení. Vinili migranty také z toho, že jsou ochotni pracovat za méně peněz a tím stlačují mzdy. Místo aby politici lidem vysvětlili, že tyhle problémy pramení především z ekonomické krize a bezprecedentních škrtů v rozpočtu, mnozí se jen svezli na protiimigrační rétorice.

HN: A podle vás migrace Británii skutečně škodí?

Příliš rychlá nebo nezvládnutá migrace může způsobit problémy ve společnosti i ekonomice, ale britská vláda se na rozdíl od jiných států EU rozhodla ani nevyužít dočasných omezení, která jim evropské právo umožňuje. Britové měli právo být nespokojeni, ale podle mě namířili svůj vztek špatným směrem.

Článek vznikl ve spolupráci s Nadací The Kellner Family Foundation.

Tento článek je z placené sekce. Pro čtenáře iHNed.cz ho odemkla The Kellner Family Foundation.