Krize kultury: Proč kvůli klimatu nechceme měnit své zvyky? Změna potřebuje svého "Elvise Presleyho"

Debata o klimatických změnách a jejich příčinách a dopadech se v Česku rozpadla do tradiční ideologicky, často až nábožensky laděné hádky. Klimatičtí skeptikové sice nepopírají, že s klimatem se něco děje, přičítají to však dlouhodobým geovesmírným výkyvům, které nemají na svědomí lidé, nýbrž vyšší přírodní síly či vesmírná moc. Proto podle nich nemá cenu, abychom se pokoušeli s touto vyšší mocí cokoliv dělat, maximálně můžeme směřovat k jakémusi přirozenému snižování znečištění všeho druhu, jež není příjemné nikomu. Klimatičtí realisté, kterým skeptikové kvůli emotivnímu spinu říkají klimaalarmisté či klimaapokalyptikové, jsou naopak přesvědčeni, že klima ničí člověk a že věda dostatečně dokládá, že s tím musíme rychle něco dělat, nebo půjde o změny nevratné a osudové pro celé lidstvo.

V tomto "něco dělat" spočívá hlavní problém debaty. Něco dělat se totiž nechce vůbec nikomu. Nejenom že to stojí peníze, ale hlavně to není populární, protože to vyzývá ke změně, kterou nikdo podstupovat nechce: ke změně způsobu života. Když americký prezident George Bush v roce 1990 zvonil na Václavském náměstí zvony svobody, byl to prezident, který dával zelenou snižování emisí, což už tehdy vědci považovali za nutnou obranu před oteplováním planety. Bush starší to tehdy dělal hlavně proto, aby nedošlo k nejhoršímu a Amerika nemusela "měnit svůj způsob života". Bushův syn o patnáct let později z emisních dohod raději vystupuje, protože, jak prohlásil už při teroristickém útoku na USA 11. září 2001, "nikdy nezměníme svůj způsob života".