VŠE o... nástupu nového "normálu" na finančních trzích

V roce 2007 bylo v důsledku masivní nadspotřeby celosvětové zadlužení ekonomik tak velké, že k obnovení rovnováhy nebyla jiná cesta než průchod hlubokou finanční krizí. Kolapsu světového finančního systému zabránily státy, které si ztráty rozpustily ve svých rozpočtech. Toto řešení by ale již nebylo možné kvůli obrovské míře zadlužení zopakovat.

V důsledku vývoje digitalizace a zapojování umělé inteligence v uplynulé dekádě již produktivní sektory, tedy průmysl, zemědělství a služby, nebudou potřebovat tolik pracovní síly. Komplexita současného globálního světa, zejména pak nepřetržitý technologický pokrok, přináší vysoký komfort, ovšem současně i vyšší technologickou zranitelnost. Nerovnoměrně rozložené bohatnutí lidské společnosti vyvolává sociální neklid a tendenci k morálnímu hazardu.

Z hlediska efektivní poptávky přebytečnou pracovní sílu u nás zatím absorbuje bobtnající neproduktivní státní sektor. Vládou praktikované deficitní rozpočtové financování ovšem nevytváří zdroje pro smysluplné a potřebné reformy, případně na investice. Je určeno prioritně na spotřebu za účelem získání přízně voličů, které vláda evidentně vidí především v rostoucím počtu důchodců, a tak mandatorní výdaje nabírají grády. Pro takové účely při tenčení rozpočtových zdrojů vláda neváhá zvýšit daňovou zátěž, a dokonce činit i vážné kroky typu zdaňování pojistně technických rezerv životního pojištění, které narušují přirozené ekonomické procesy.

V tomto hektickém ekonomickém prostředí ztrácejí platnost do nedávné doby nezpochybňovaná schémata, například o vztahu přebytkových a deficitních subjektů v ekonomice, o ceně dočasně volných prostředků, které jsou obchodovány na finančních trzích, o úloze institucionálních investorů v ekonomice a také o poměru spotřeby a investic. Peníze totiž v současnosti mají zápornou hodnotu. To znamená, že dlužníci, včetně státu, neplatí za to, že si půjčují, naopak vše směřuje k tomu, že věřitelé budou muset platit jim. Tento děj, vyhovující politikům, probíhá pod bohulibou, ale utopickou představou, že záporné výnosy a pumpování peněz do oběhu zabrání zpomalování ekonomiky a možné následné krizi, tedy že neomezený přísun peněz vyřeší všechny současné neduhy.

A tak se neodbytně vtírá otázka, zda s posledním hektickým vývojem současného komplexního globálního světa se v rozporu s dosud platnými ekonomickými schématy nezačíná nastavovat a stabilizovat "nový normál". Ten spočívá v tom, že peníze zůstanou dlouhodobě v záporných hodnotách a věřitelé a investoři budou muset platit za možnost půjčovat či investovat.