Kovanda vs. čísla

Ekonom Lukáš Kovanda mi v HN minulý týden věnoval prostor v příspěvku Stanford vs. Středula. Přemýšlel jsem chvíli, zda tuto milou pozornost oplatit, a dospěl k tomu, že by byl hřích nesmečovat, když vám někdo tak krásně nahraje.

Popravdě, článek jsem si musel přečíst velmi pozorně, abych se ubezpečil, že mi opravdu nic neuniklo. Neuniklo. Kovanda skutečně tvrdí, že úroveň mezd v Česku je v pořádku a odpovídá naší produktivitě práce. Použil k tomu výzkum Edwarda Lazeara ze Stanfordovy univerzity, který by se interpretaci svých závěrů, a tedy i nechtěné účasti v téhle disputaci asi hodně divil.

První klíčový problém Kovandova tvrzení tkví v tom, že se opírá o čísla po roce 1997, čímž zcela opomíjí období transformace. Ta na začátku stlačila úroveň českých mezd na 10 procent mezd v Německu. A tato extrémní relace se v dalších letech nadále různými nástroji (včetně mzdové regulace) stále udržovala. Výsledkem je, že jsme dnes, po třiceti letech tržního hospodářství, na třetině úrovně mezd našich sousedů. Podíl mezd na HDP, což je další ukazatel s vysokou vypovídací hodnotou, se po třiceti letech udržuje na nenormálních 46 procentech (díky kampani Konec levné práce se za poslední roky o dvě procenta zvýšil).

Co se týká produktivity práce, jsme na dvou třetinách úrovně Německa, mzdy na zmíněné třetině. Nízká cena naší práce byla a stále ještě je jedno z hlavních lákadel pro zahraniční investory, jejichž mateřským firmám generuje zisky (nikoli u nás, ale velmi často v sídelní zemi). Ve své době mělo smysl nad tím přivírat oči. Levná práce nám pomohla spolu s investičními pobídkami s přílivem kapitálu na cestě transformace z centrálně řízené na tržní ekonomiku. Devadesátá léta už jsou ale pryč.

Tempo růstu mezd je jedna věc, nezapomínejme ale, z jaké startovací čáry se počítá. Začínali jsme hluboko pod evropským průměrem. A nepřirozeně dlouho se na něm držíme.