Jediná účinná obrana proti lžím o neziskovkách je dokola ukazovat pozitivní příklady, myslí si šéfka Fóra dárců

Výkonná ředitelka Fóra dárců Klára Šplíchalová ví, že lidé od nepaměti byli náchylní věřit "pohádkám" a smyšleným příběhům, takzvané lži obalené do pravdy. Proto ji ani nepřekvapilo, že v letošním průzkumu InsightLab lidé věřili nepravdivým výrokům o neziskových organizacích a přitakali i tomu, že neziskové organizace by měly pracovat zadarmo nebo že by se bez jejich práce stát klidně obešel.

"Hodně jsem o tom přemýšlela. A možná je důvod i v tom, že když se podíváme na Západ, pracují ve veřejně prospěšném sektoru muži i ženy, a to poměrně vyváženě, na manažerských pozicích. Kdežto v postkomunistických zemích jsou muži v neziskovém sektoru výjimkou," říká Šplíchalová.

Souvisí to s odměňováním. Šéfové velkých nadací, kteří rozhodují každý rok o přerozdělování desítek milionů korun a stovkách zaměstnanců, jsou na Západě placeni velmi podobně jako šéfové velkých firem. Roční odměna se prostě odvíjí od výsledků jejich práce. "Všichni v neziskovkách přemýšlíme, jestli pošleme spěšnou zásilku Messengerem, anebo ji tam donese v rámci úspory nákladů některý ze zaměstnanců cestou z práce. Výroky politiků, kteří z neziskovek dělají nenasytné konzumenty státních peněz, však vývoj pozitivního povědomí veřejnosti o dobročinných organizacích zpomalují," ­myslí si výkonná ředitelka Fóra dárců.

Přes 73 procent Čechů sice podle průzkumu sleduje zpravodajské informace o veřejně prospěšných organizacích, ale až 50 procent lidí nerozezná pravdivé výroky o neziskových organizacích od nepravdivých až nesmyslných. "A pouze 54 procent Čechů si uvědomuje, že nejvíc státem financovaná nezisková organizace je fotbalová asociace."

30 let svobody

Uplynulých 30 let od sametové revoluce znamenalo velkou změnu pro veřejně prospěšný sektor. Komunistický režim bral lidem možnost svobodně ovlivňovat dění a život kolem sebe. Vše "zařídil" stát a aktivní zapojení lidí bylo velmi nežádoucí. "Mohly vzniknout občanské iniciativy, mohl se etablovat nadační sektor, a především se lidé mohli začít rozhodovat sami za sebe, svobodně posoudit, čemu a komu chtějí pomáhat."

Klíčovou roli tehdy podle Šplíchalové sehráli američtí a kanadští donoři, nadace, které pomohly se vznikem tuzemského nadačního sektoru. Důležitým milníkem byl také rok 1998, kdy došlo k nastavení zákona o nadacích a mohl vzniknout Nadační investiční fond, díky němuž tuzemské nadace a fondy ročně rozdělí necelé dvě miliardy korun − do oblastí, které jsou pro společnost důležité, ať už jde o životní prostředí, lidská práva, práva dětí, ranou či pěstounskou péči a mnohé další. "A stát by se bez práce nadací a dalších neziskových organizací rozhodně neobešel, řadě sociálních služeb, velmi důležitých, by hrozil kolaps," říká.

Jak je na tom Česko

Česko má dnes unikátní pozici v rámci post­komunistických zemí. Funguje tu nadační sektor, ať už jde o občanské či firemní nadace. "Když se podívám například do Polska, existují tam většinou takzvané operující nadace, které nemají žádné nadační jmění, stabilitu, fungují z roku na rok. A podobné je to například i v Maďarsku, částečně i na Slovensku," vysvětluje Šplíchalová.

Navíc Češi vyvinuli vlastní unikátní nástroje dárcovství, například dárcovskou SMS, která funguje více než 15 let. Takto propracovaný systém nikde jinde nemají. V posledních deseti letech navíc výrazně prospělo zapojení firem do veřejně prospěšných iniciativ, ať už jde o dobře fungující zaměstnanecké sbírky, firemní matchingové fondy, projekty pro rozvoj regionů. "Těch firem je hodně, v poslední době patří k těm nejlepším a inspirativním například ČEZ, ČSOB či Globus."

Čeští dobrovolníci pomáhají albínům v Africe. Vyvinuli levný opalovací krém a v Ghaně založili firmu na jeho výrobu

28. 11. 2019 ▪ 5 min. čtení

A pak jsou tu bariéry. Velmi přísný zákon o veřejných sbírkách, který spíše odrazuje, než aby pomáhal. A podmínky poskytování tolik skloňovaných dotací. Na přiznané peníze organizace čekají měsíce a mnohdy pak musí řešit problém s prostým cash flow.

"Ale největší bariérou v celé visegrádské čtyřce je v současné době uznání představitelů státu. Neziskový sektor není žádná uzavřená bublina. Všichni někde pracují, nějak se na společenském dění podílejí, ať už jako dobrovolníci, pěstouni nebo dárci. A pokud bude převládat negativní veřejné mínění o lidech, kteří pracují ve veřejně prospěšném sektoru, nakonec to občanskou společnost vážně ohrozí," soudí výkonná ředitelka Fóra dárců.

Zkratka škodí

Situace v Česku, Polsku, Maďarsku, kde jsou veřejně prospěšné organizace osočovány a dehonestovány, a to i vysoce postavenými politiky, není bohužel jen mementem postkomunistických zemí. Je to globální problém. Doba směřuje ke zkratce, zjednodušování, k tomu, že si lidé neověřují původ informací. Na internetu si může založit každý své médium, televizi, rádio a šířit své myšlenky. A když k tomu dá vějičku typu "Co vám oficiální média neřeknou", pak se poplašné zprávy a dezinformace šíří snadno. "A víme, že existují i profesionální farmy na ovlivňování veřejného mínění," posteskne si Šplíchalová.

Veřejně prospěšný sektor má bohužel stále tendenci bránit se spíše akademicky, sofistikovaně argumentovat, analyzovat. A lidé, kterým stačí výkřik či titulek, si žádnou analýzu nikdy nepřečtou. "To nefunguje. Proto v rámci celoevropské sítě dárců a nadací v Evropě (Donors and Foundations Networks in Europe − DAFNE) existuje řada iniciativ, které ukazují na konkrétních příbězích pozitivní práci veřejně prospěšných projektů, ukazují, jak se zapojují lidé, mecenáši, firmy."

Síť, jejímž členem je Fórum dárců, pracuje s ověřeným faktem, že o neziskovém sektoru obecně lidé hovoří s despektem, ale na mnohá témata, ať už jde o podporu lidí se zdravotním postižením, dětí, rodiny, životního prostředí, reagují pozitivně. A to i na kontroverzní témata, jako jsou zapojování propuštěných vězňů do života nebo pomoc lidem v nouzi, ať už jde o bezdomovce nebo uprchlíky. "Jako by oddělili fakt, že služby, které oceňují, dělají právě ony veřejně prospěšné organizace. A naším úkolem je ukázat, že neexistuje oddělený veřejně prospěšný sektor od ostatních sfér života, že jsme všichni na jedné lodi. Účinnou obranou je stále ukazovat pozitivní příklady."

Kamkoliv se Šplíchalová podívá na západ od našich hranic, vidí podporu veřejně prospěšného sektoru. Tam politici dobře vědí, že jde o velkého zaměstnavatele, poskytovatele služeb, které stát není schopen zajistit. Tam patří k dobrému tónu, že se člověk angažuje jako dobrovolník, dárce. Je standardem, že absolventi podporují své školy, každý se angažuje v místě svého bydliště. Známé tváře nejen dávají velké peníze na charitu, ale chodí běžně potěšit děti do nemocnic, nízkoprahových klubů. "To v zemích visegrádské čtyřky ještě tolik nefunguje. Ano, osobnosti vystoupí na charitativním koncertě, přispějí, ale neberou to jako samozřejmost, jako součást svého veřejného života," upozorňuje.

Považuje za důležité, aby lidé zase cítili, že podpora veřejně prospěšných aktivit je důležitá. Filantropie směřuje samozřejmě k dalšímu vývoji technologických nástrojů, které napomohou k usnadnění darování. A také k individuálnímu přístupu k dárcům, každý stojí o jinou formu komunikace a veřejně prospěšný sektor to musí akceptovat.

Článek byl publikován ve speciální příloze Nejlepší nadace a fondy.