C. K. perestrojka. Před 160 lety se u nás začala rodit občanská společnost

Když tuhým autoritativním režimům začnou odumírat přiškrcené finanční i lidské zdroje, přinutí je to zpravidla povolit šrouby. A hned nastává problém s usměrněním uvolněné energie. "To není jednoduchý proces, ta přestavba. To je proces, bych řekl, ve kterým se ne každý dost vyzná," mudroval v létě 1989 tehdejší vůdce československých komunistů Milouš Jakeš v legendárním projevu v Červeném Hrádku. Čtyři měsíce poté ho spolu s celou totalitou i tuzemskou verzí perestrojky smetly masové protesty.

Podobně v roce 1860 − tedy právě před 160 lety − začal hledat cestu ze slepé uličky neefektivního absolutistického vládnutí mladý rakouský císař František Josef I. Ani on se dost nevyznal v cílech a důsledcích své opatrně zahájené "c. k. perestrojky". Kdyby jen tušil, k čemu jeho ústavní experimenty a slibované "přiměřené opravy v zákonodárství" povedou, možná by s nimi ani nezačal. Jenže začal − a na rozdíl od Jakeše je nejen politicky ustál, ale české země (mimo jiné) z nich mají dodnes prospěch v podobě postupně rostlých, a tudíž pevně zakořeněných parlamentních tradic.

Centralizační desetiletka

Rok 1860 přitom na žádný historický mezník zprvu nevypadal. V habsburské monarchii panovalo už jedenáctým rokem politické mrtvo. Éra takzvaného Bachova absolutismu měla hodně společného s husákovskou normalizací. Po násilném potlačení revoluce let 1848 a 1849 a rozehnání sotva ustaveného Kroměřížského sněmu se nový panovník František Josef I. pokusil v roli neomezeného vládce tvrdě prosadit centralistickou koncepci Velkorakouska.

"Záměrem neoabsolutistického státu bylo nejen vybudovat dobře fungující výkonnou moc, ale také během dvou tří generací vytvořit alespoň v jádru 'rakouskou společnost' s odpovídajícím veřejným míněním, které by podporovalo myšlenku jednotného státu," napsal historik Otto Urban v monografii František Josef I.

To však byla chiméra. Žádná jednotná rakouská společnost neexistovala a ani nemohla reálně vzniknout. Stát obývalo jedenáct nestejně vyspělých národních celků, které se navíc čím dál víc emancipovaly. Kromě toho měli třeba rakouští Němci nebo Italové svá národní těžiště jinde a nepokrytě k nim vzhlíželi.

To, že Rakousko působilo v 50. letech stabilním dojmem, bylo dáno jen policejními represemi a porevoluční únavou. Nezkušený císař ovšem věřil ve svůj majestát a přání často zaměňoval za skutečnost; o pevnosti a síle své říše nepochyboval. Když proto v roce 1858 zatoužili Italové v Habsburky spravované Lombardii a Benátsku stát se za podpory Francie součástí sjednocující se Itálie, neváhal František Josef I. ani minutu a vyvolal "preventivní válku".