Přímočarost betonu odpovídá vnímání duchovního prostoru

Kostel v Brně-Lesné je už váš pátý. Vybíráte si lokality sám, nebo si lokality vybírají vás?

Výběr lokality v dnešní době nadmíru urbanizované krajiny je věc výjimečná. Ale i to jsem několikrát okusil, třeba u kostela v Sazovicích. Tam byla dohromady čtyři místa, kde bylo možné stavět kostel a byla vlastnicky dostupná. Tři z nich ovšem byla za něčím, třeba za úřadem nebo za školou, jen jedno bylo v mých očích jiné. Přitáhlo mě jako magnet, mělo v sobě koncentrovanou energii, jasný vztah ke společenství obce, síť svých viditelných i neviditelných vazeb, a jak jsem později zjistil, i zajímavou historii. Obrovskou roli v takovém hledání a rozhodování hraje intuice, musíte naslouchat vnitřnímu hlasu, který se ozývá. Představa lokátora, který jde krajinou a vytyčí místo stavby, je poněkud naivní.

Jak takový projekt stavby kostela začíná? Je to stejné jako s jakoukoliv jinou budovou?

Doba přípravy stavby kostela je delší než u jiné stavby, většinou v desítkách let. Na začátku je vždy společenství lidí, které vytváří farnost nebo komunitu. Vzniká u nich potřeba místa pro společnou oslavu nebo modlitbu. Proto se obrátí na architekty s žádostí o návrh stavby kostela. V naprosté většině případů vzniká více návrhů pro zodpovědnější výběr stavby. Ten je vždy obtížný, protože musí rezonovat s místním společenstvím a také ho musí schválit příslušný biskup. Po tomto schválení může projekt začít.

Jak vnímáte kostely historické a moderní − v čem se liší a v čem jsou stejné? Mají k nim lidé různý vztah?

Historické i moderní kostely promlouvají ke svým současníkům. Přicházíte ke kostelu, vcházíte do něj a stavba vás vtahuje do děje, v každé době jiným jazykem. Promlouvá k nám, ale protože se náš jazyk vyvíjí, vyvíjí se i tyto stavby. Jako architekti jsme překladači téhož tématu do řeči srozumitelné v dané době a možná i do budoucna. Oslovuje-li stavba i v budoucnosti, stává se nadčasovou. Naším jazykem je samozřejmě forma stavby, kterou můžete vidět, vnímat a procházet jí. Kostely gotické svou strukturou symbolizovaly tělo Kristovo. Tehdejší katedrály jsou znázorněním celého vesmíru jako Božího díla. V renesanci se s nástupem městských stavů prostor kostela stává jednolitější, demokratičtější. Pokud zamíříme do baroka, kostel je vnímán jako sdělení biblického příběhu v podobě barokního komiksu − obrazů a soch vně a hlavně uvnitř stavby. Protože lidé tehdy neuměli číst, bylo to poučné a žádané. Chodili po blátivých cestách, stavby byly z jednoduchých přírodních materiálů a kostel byl najednou jiný, barevný, plný výzdoby a příběhů. Návštěvníky právě takto oslovoval, naváděl je k duchovnímu prožitku Dneska jakoby se situace obrátila, žijeme ve světě plném barev, příběhů a přemíry informací. Proto by kostel měl být pro naše ztišení jednoduchý, klidný, s minimálním množstvím vizuálních i jiných podnětů. Právě tak nás oslovuje k meditaci o světech za hranicí hmotné skutečnosti.

Jak se liší kostely v centrech měst, na sídlištích a na vesnicích?

V centrech měst jsou kostely staré, na sídlišti drtivou většinou žádné. Ty nové na sídlištích bych asi spočítal na prstech jedné ruky. Musíme si uvědomit, že od druhé světové války do 70. let se u nás přestěhovalo asi sedm milionů lidí. Je logické, že kostely se ocitly na místech, kde už nikdo nebydlí, nebo že na místech plných lidí nejsou. Podle průzkumu naší Laboratoře sakrálního prostoru na VUT existuje novodobý problém na místech, odkud odešli lidé a kde jsou krásné, ale opuštěné kostely. Hledáme pro ně potenciál a využití, které by odpovídalo jejich dosavadní funkci i formě. Takových kostelů je právě na venkově obrovské množství, mají velkou kulturní, historickou i uměleckou hodnotu, ale jejich udržování ve stavební kondici stojí hodně peněz. Místní společenství, protože se rozpadla nebo výrazně zeštíhlela, na tyto investice nemají. Naše společnost se bude muset stále více zabývat otázkou co s takovými kostely. Naopak na sídlištích tyto duchovní body a zároveň společenská centra chybí.

Jak vznikají plány na takový kostel? Kde berete inspiraci?

To bych taky rád věděl. Inspirace je všude a je, zdá se, nezávislá na mně. Čím dál více jsem přesvědčen, že jsem pouhým médiem vyšších věcí. Vnímám, jak návrh vzniká, ale nemůžu to významně ovlivnit. Zároveň je za každým návrhem hodně času a rozhodování krok za krokem. Je to taková souvislá řada rozhodnutí, ve které to předchozí ovlivňuje všechna následující. Návrh rozhodně přichází do hlavy a na papír jednodušeji, je-li promeditován. Jinak rád pracuji s perem a papírem, případně štětcem. Jsou rychlejší a ergonomičtější než počítače. Cesta hlava−ruka−tužka−papír je daleko rychlejší než hlava−ruka−myš−program−obrazovka−tiskárna−papír.

Přímočarost betonu odpovídá vnímání duchovního prostoru

Další 2
fotografie

Měl by být návrh pokorný, nebo spíš odvážný a originální, aby zaujal?

Pokora je vnitřní pravdivost, uznání skutečnosti, že respektuji jedinečné povolání a poslání své i každého jiného člověka. Je to uvědomění si svých slabostí i talentů, nepřeceňování ani nepodceňování. Řekl bych, že právě z těchto důvodů mohou jít pokora a originalita ruku v ruce. Stavba musí být vnitřně pravdivá, obzvlášť stavba kostela. Umělecká lež je kýčem, byť je častá. A lhát bychom neměli, že? Napadá mě, že autor by měl být pokorný a návrh odvážný.

Musíte se při návrhu někdy krotit ve svých myšlenkách?

Určitě mám jakousi vnitřní kázeň, která udržuje návrh v průběhu celého procesu v uceleném stavu. Tak, aby část i celek odpovídaly stejnému kódu. Pokušení bezuzdné kreativity je samozřejmě velké, ale ta mnohdy vede k chaosu. Na druhou stranu používám v naprosté většině případů intuici, ne rozumové spekulace. Vnitřní hlas rozpozná, zdali se nacházím v čase chronos, nebo kairos. Chronos je čas, který nekonečně plyne, tiká a ve kterém stárneme. Kairos je čas určitý, výjimečný, těhotný myšlenkami a inspirací, nikdy ale nevím, kdy přijde. Není závislý na mně.

Žijeme svět plný barev, příběhů a přemíry informací. Proto by kostel měl být pro naše ztišení jednoduchý.

Jak těžké je zvolit správnou velikost, aby kostel příliš nedominoval, ale ani se neztrácel?

Je to těžké, není to ale pouze věc velikosti. Je to záležitost měřítka, tedy vztahu stavby k člověku a vztahu částí stavby k jejímu celku. Některé stavby jsou zdrobnělého měřítka, pitoreskní, na opačném pólu jsou stavby působící monumentálně a mohou být objemově stejné velikosti. Důležité je tedy zvolit správné měřítko. To je těžké a je to skoro chirurgická práce. Kostel, který by dominoval svou výškou na sídlišti mezi deseti- a vícepatrovými domy, asi ani nejde postavit.

Kostely jsou plné symboliky. Vaše kruhové půdorysy například symbolizují nebe. Ale je nebe skutečně kulaté?

V opravdickém nebi jsem nebyl, tak nemůžu posoudit jeho kulatost. Naši předkové ale od nepaměti považují kruh za symbol božský a čtverec za pozemský. Kruh má i velký vztah k současné liturgii. Ta se odkazuje na poslední večeři Ježíše s apoštoly kolem stolu a i zde je uspořádání navrženo kolem takovéhoto stolu − oltáře. Nejpodstatnějším symbolem v lesenském kostele je ale světlo, které dovnitř proniká kruhovým oknem. Má až nadpřirozený charakter. Opat Suger považoval světlo pronikající a formující hmotu za bezprostřední projev "světla světel", tedy Boha. Souhlasím s ním i po skoro tisíci letech. Na Lesné je světlo odražené, difúzní, venkovní prostředí je neviditelné, navíc světlo je zde barevné. To je dáno osmdesátimetrovým oknem s barvami duhy, kterým proniká světlo dovnitř. Kruhová je i asymetrická klenba kostela s otiskem dřeva. Vypadá jako otisk obrovského Božího prstu. Kdo tedy chce, může zažít pod touto klenbou Boží dotek.

Jak vybíráte materiál na stavbu?

Materiál je průsečíkem mnoha pohledů, od statických přes významové až k výtvarným. Zároveň posuzuji, jaký je na dotek. Vybírám ho i s přihlédnutím na místní stavební tradici.

Dal by se ještě dnes postavit klasický kostel z kamene? Nelákala by vás ta energie?

Stavba z kamene mě velmi láká, protože se skládá z jednotlivých kvádrů. Pokud by přestala působit gravitace, rozpadne se opět na tyto základní elementy. To je nádherná představa. Takové stavění a návrh vyžaduje daleko větší um a znalost fyzikálních zákonů, což je pro mě přitažlivé. Vlastníma rukama jsem to zkusil se svými kamarády při stavbě Božích muk na Pražmě v Beskydech. Při opracovávání kamene se jeho hmota sochařsky ubírá, na rozdíl třeba od betonu, kde se přidává litím. Práce s ním je prostě jiná. Kostely z kamene postavil třeba Mario Botta ve Švýcarsku a jsou skvělé. Takže ano, jde to i dnes.

Kostel na Lesné je ale betonový. Jak se na beton dívá architekt a jak Bůh?

Pokud nás lidi stvořil Bůh k obrazu svému, jsme nadáni schopností zrcadlit jeho vlastnosti a pokoušíme se o to. Tedy můžu vycházet z předpokladu, že se dívám na beton svýma očima a zrcadlím tak Boží pohled na beton. Nebo taky ne, jeho vnímání je od našeho vzdáleno asi jako země od nebe. Každopádně pro mě je beton novodobý kámen.

Je zemitý, rychlý, reagující, pevný.

Můžu vycházet z předpokladu, že se dívám na beton svýma očima a zrcadlím tak boží pohled na beton.

Jaké jsou hlavní výhody betonu a jaké naopak nevýhody? Není třeba moc studený a neosobní?

Výhoda betonu je především konstrukční a statická. V malé hmotě a tloušťce zvládne velké konstrukce. Zároveň je možné tvarovat ho do žádaných tvarů, na Lesné to jsou třeba kopule a římsa. Oko laické veřejnosti ale beton vnímá jinak. Většinou ho považuje za materiál sprostý a vulgární. Je to ovšem jen otázka zvyku a kulturních daností. Estetika betonu je závislá i na světle a jeho nasvícení. Odborníci považují tento materiál za krásný.

Betonové kostely nemají mnoho příkras, jsou strohé. Je to záměr?

Nejkrásnější vlastnost betonu je, že je pravdivý. Odráží práci a energii, kterou vložíte do zpracování bednění, do jeho lití a hutnění, do zpracování přísad a směsi. Na jeho povrchu se všechno toto objeví jako živost povrchu, jako odraz života. Paralelu můžeme vidět v historickém kamenném zdivu z jednotlivých různě barevných kvádrů a tmelení spár. Litý beton tedy vizuálně navazuje na kamenné zdivo. Strohost betonu odpovídá soudobému vnímání duchovního prostoru, který nemá být opticky a významově zahlcen.

Jak by se měl obecně v kostele člověk cítit?

Bezpečně, harmonicky, nerušen vnějším světem, asi jako v mateřském lůně. Měl by zde vnímat existenci něčeho, co nás přesahuje, existenci Boha. Jako architekt to vyjadřuji hmotou stavby a jejím tvarováním, přenáším tyto myšlenky do hmoty. Jsem tedy vlastně takový hmotař.

V betonovém kostele je potřeba vyřešit akustiku, jak se to dělá?

Akustika je důležitá v každém kostele, beton je pro ni o něco méně příznivý. Na Lesné je akustika specifická spíše kruhovým tvarem kostela. V syrové stavbě natáčela Martina Komínková minimalistické improvizace na flétnu a bylo to skvělé. Mluvené slovo na tom bylo hůře, protože bylo místy nesrozumitelné. Charakter akustiky jsme ale znali dopředu, už v projektu jsme proto navrhli akustickou optimalizaci prostoru.

Fasáda kostela měla být původně z betonových panelů, nakonec je ale z břízolitu. Jaká je to změna, zvykl jste si na ni?

Zvykl jsem si. Původní betonové zavěšené panely byly dost drahé, proto jsem byl nucen přistoupit k levnějšímu řešení. Břízolit je ale taky trochu beton, i když tenčí. Změna se bude týkat hlavně trvanlivosti obou povrchů. Betonové lité panely by vydržely násobně déle.

Nerealizovala se ani velká vstupní vrata. Co bylo jejich smyslem? Hodila by se ke kostelu víc než současný vchod?

To mě dost mrzí. Vrata jsou symbolem otevřenosti kostela a církve. Otevřená vrata měla na sobě nést malbu, zavřená fasádu. Zároveň kompozici v podobě bez vrat něco málo chybí. Zůstaly ovšem u investora nepochopeny a seznal je nepotřebnými. Na farníky jsem se za to trochu zlobil, ale už jsem jim odpustil. Nicméně jejich rozhodnutí pokládám za nesprávné.

Měli bychom děkovat Bohu, že žijeme v době, kdy se kostely nebourají, ale staví?

Bohu bychom měli děkovat za všechno.

Článek byl publikován v příloze Stavba.