Zájem o státní dluhopisy může vést k nadměrnému zadlužení

Dění kolem současné koronavirové pandemie rozvířilo po delší době opět debatu o takzvaném měnovém financování vládního dluhu, tedy situaci, kdy centrální banka svou měnovou politikou působí, ať přímo, či nepřímo, na vyšší poptávku po státních dluhopisech a pomáhá tak v konečném důsledku financovat schodky státního rozpočtu.

Nákupy na primárním trhu, kde by centrální banka poptávala dluhopisy přímo od státu, neumožňuje právní rámec fungování většiny vyspělých států, a to již po velmi dlouhou dobu. Důvod je zřejmý, nezodpovědné chování vlády financované prostřednictvím tištění peněz, jak historie již několikrát ukázala, vede k výrazné inflaci a k devalvaci úspor běžných střadatelů.

V moderních ekonomikách by pak mohlo způsobit i neopodstatněný, a tudíž nebezpečný nárůst cen aktiv, jako jsou například nemovitosti či akcie.

Dnes se měnové financování zmiňuje především v souvislosti s politikou kvantitativního uvolňování, kterou zavedly některé centrální banky v okamžiku, kdy již nebylo možné dále snižovat měnově politické úrokové sazby. Příkladem je Evropská centrální banka, která k nákupu širokého spektra finančních aktiv, to znamená nejen státních dluhopisů, přistoupila nedlouho po vypuknutí velké finanční krize a pokračuje v nich bez přestávky i nyní. Její nákupy již dosáhly takové výše, že významně ovlivňují fungování jednotlivých trhů.

Vůči tomu se v minulém týdnu vymezil i německý Ústavní soud.

Podstatou měnového financování je to, že centrální banka svými nákupy nebo jejich příslibem zvyšuje poptávku po státních dluhopisech a uměle tak zlepšuje bonitu státu na finančních trzích. To sice vede k nižším nákladům na financování dluhu, avšak také k riziku nadměrného zadlužování. Ve výsledku je pak jedno, zdali centrální banka provádí nákupy na primárním, či sekundárním trhu. Důležitá je především míra, s jakou se tak děje, jinými slovy − v jaké proporci je poptávka centrální banky k celkové tržní poptávce po státních dluhopisech.