Memento Meninské brány 1940: demokracie nevítězí navždy. Procitnou Češi včas?

Historie Čechů je plná hodně hořkých situací, ale takovou dosud nezažili. Přijít v tvrdém boji během několika dnů o veškeré plody předchozího, těžce a vlastními silami vybojovaného válečného vítězství, pro něž padly statisíce vojáků, je tragédie, zmar i potupa v jednom. Nelze nic svést na jakousi zradu spojenců ani spoléhat na osvobození. Přesně takto zle na tom byly počátkem června 1940 − tedy právě před 80 lety − demokratické státy západní Evropy.

Přitom pouhých 20 let předtím si jejich politici vychutnávali triumf nad poraženým císařským Německem. Už nikdy tak strašlivou válku, slibovali při mírových jednáních v Paříži. Nastal konec pruského militarismu, opájeli se. Mír nadiktovaný vítěznými mocnostmi ve Versailles roku 1919 se zdál být navěky. Vítězové se soustředili na výroční oslavy svých úspěchů, budování památníků a oplakávání padlých. Málokdo si připouštěl, že by budoucnost mohla být jiná. Že by mohla přinést třeba revanš.