Ústavní soudce Rychetský má právo na morální soud

Nedávné vyjádření předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského v České televizi, v němž zpochybnil morální kvalifikaci premiéra, vyvolalo vlnu kritiky nejen ze strany dotčených osob, ale i z řad liberálních komentátorů. Mám pocit, že neoprávněně, navíc na hlavu člověka, který je již půl století uznávanou postavou občanského a veřejného prostoru.

Ústavní soudce, navíc dlouholetý předseda této instituce, má právo na morální soud. Ať již se jedná o politickou kulturu, xenofobní propagandu či korupční praktiky ve státní správě. Samozřejmě pokud se to přímo netýká živých kauz. V diskusi na toto téma se i s ohledem na nezpochybnitelnou zásadu soudcovské nezávislosti střetávají dva pohledy. Na jedné straně striktní výklad zásady liberální neutrality, který reflektuje prostředí hodnotového pluralismu, a na druhé právo na odvážný morální postoj. Připomeňme, že odvaha je vždy zdrojem a zárukou svobody. Neutralita jako nezbytný princip institucí je často bezbranná vůči polarizujícímu populismu, avšak nesnižuje význam hodnotového přístupu k politice.

Zřetelných občanských postojů je v našem veřejném prostoru poskrovnu. O to cennější je od jednoho z vrcholných reprezentantů ústavní demokracie. Někdo může namítnout, že takové výzvy by měly spíše zaznívat od hlavy státu, ale toho se v dohledné době nedočkáme. Kromě toho, když pohlédneme do zahraničí, tak nejeden prezident německého Spolkového ústavního soudu, včetně toho současného, byl ideově a politicky jasně vyprofilovanou osobností. Nemluvě o nedávno zesnulé legendární soudkyni Nejvyššího soudu Spojených států Ruth Bader Ginsburgové, která se stala ikonou feministického hnutí. Když jsem s ní zhruba před rokem hovořil, přála si, aby ji vystřídal podobně progresivní nástupce, to v praxi znamenalo dožít se konce Trumpovy éry, což se jí bohužel těsně nepodařilo. Ústavní soudy jako páteřní instituce ústavní dělby moci jsou ze své podstaty nejen nositeli juristických rozhodnutí, ale i étosu ústavnosti. Konečně i velké právní diskuse 20. století, ať již jde o Radbruchovu formuli či slavné debaty oxfordského právního filozofa Herberta Harta s lordem Devlinem, Lonem Fullerem nebo Ronaldem Dworkinem, byly v podstatě o tom, do jaké míry je morálka obsahem právních norem.

Podstatou soudcovské nezávislosti je plná autonomie aplikovat právo na konkrétní případy. To předpokládá vnitřní hodnotový řád toho, kdo rozhoduje. Kultivovaně prezentovaný názor tak není prohřešek proti nezávislosti, ale zpráva o myšlenkovém světě soudce. Morálka a právo, i když se liší sankcí, jsou sociální normy, které mají závazný charakter, kdy stěžejní je účinnost jejich aplikace a přijetí veřejností. Rychetského etický akcent je důležitý, neboť napomáhá akceptaci těchto norem jejich adresáty. Situace, kdy ústavní soudce vstoupí plynule do autentické role občana a upozorní, že morálka je zdrojem autority institucí i těch, kdo je reprezentují, by proto neměla být předmětem kritiky, ale respektu.

Jarní zavření hranic pro vycestování bylo protiústavní. Rychetský se opřel do Babiše

30. 11. 2020 ▪ 3 min. čtení